© Kristina Bílá Věkový průměr obou kapel nepřesahuje dvacet let. Můžete si tedy snadno spočítat, jak staré návštěvnictvo se prohrnulo dveřmi Rock Café. Před očima se míhal bezpočet kostkovaných košil, proužkatých triček a z tolika úzkých kalhot by měla radost hlavně Vivienne Westwood. "Zahulit" sál i ostatní prostory stihla mládež obdivuhodně rychle - takže Rockáč, jak ho známe. Odhlučnění klubu se na sto padesáté povedlo, a tak můžeme dát s klidným srdcem sbohem policejní hodině.
Na guestlistu byl ledabyle načmárán nápis "Luno - 3x". Že by se
Ema Brabcová spolu se Šmitym přišli podívat na možnou budoucí konkurenci? Možná, ale důvod byl spíš kytarista Martin Starý, který mimo
Luno hraje na basu i v pražské partičce Holden Caulfield. A co jsou vlastně ti
Holden Caulfield zač? Zatím sice nemají desku, uplynul ale přesně rok a týden od doby jejich prvního koncertu v Rock Café, tudíž chlapci nelení. Body dostávají i za zlomení stereotypního spojení zpěvák=kytarista (rozuměj hráč na elektrickou kytaru). Hrají instrumentálně schopný indie-rock. Za pár let se vyhrají, ale jestli se zpěvák Martin vyzpívá, už tak jisté není. Jeho zpěv je totiž onen těžký balvan, co
Caufieldy táhne dolů.
© Kristina Bílá To ale místním fanouškům příliš nevadilo. Během setu HF našli dostatek času k tomu, aby se všechny skupinky navzájem vyfotily v davu (a co na tom, že výsledek pak bude jen něčí přesvětlená tvář?). Ale co, publikum vytvořilo výbornou atmosféru. Tanec, kotel, zpěv, zkrátka vše, co se od davu čeká. Do sálu zavála i literatura, a to když se objevil člověk s dlouhým pláštěm a s cylindrem na hlavě. Ze všeho nejvíc připomínal lampáře z "Malého prince". Jenže tamten lampář neodpaloval jednu cigaretu za druhou ani nepogoval způsobem, že smetával na podlahu všechny ostatní. Udržet se na nohou v kotli byla výzva, jelikož zem zkropená od rozlitých nápojů nezaručovala stabilitu. Její zrádnost zakusilo pár lidí na vlastní kůži. Jenže to už bylo v půli setu božských a opěvovaných
Johny Said The Number...
Mladá trojice do svých nástrojů třískala, co se dalo, přesto nešlo o bezduchý kravál. S problémem složit chytlavou, jednoduchou a zároveň chytrou melodii se potýká spousta hudebníků. A tihle -náctiletí vědí, jak na to, což je výhoda i jistá záruka světlé budoucnosti. Další bonus je zpívaný projev. Jelikož jsou ti dva za mikrofonem pokrevně spříznění, jejich stejné hlasové základy tvoří příjemnou synchronizaci. Není to tak, že by jeden kvílel výšky a druhý brumlal spodky. Johny i Kosák vyzpívají cokoliv a zní to naprosto stejně. Se zavřenýma očima nepoznáte, který z "Johnů" právě krákorá.
© Kristina Bílá Mimo hudební styl je důležité zaujmout i svou image. Bubeník Ouhambee je v tomto směru z kapely nejradikálnější. Se svým růžovým trikem, stříbrnou mašličkou kolem krku a dvoubarevným hárem musel v MHD cestou na koncert budit docela pozornost. Kosák a Johny zvolili v pátek večer rozlišovací kombinaci hodný kluk versus drsňák. Jeden slušné sáčko, druhý kožené kalhoty a okovaný popruh na kytaru.
Johny Said The Number se propracovali i k akustickému minisetu a dokonce zazněla i otevírací linka "Billy Jean". Technické problémy? Není problém, máme na to svoje lidi! Na pódium vyskočil starostlivý Majkláč, aby dal jako patron kapely a správný ochranář vše do pořádku.
"Tak díky, tati!" chtělo by se v ten moment zavolat...Co jak působí, ale bylo ve finále stejně jedno. Kluci zahráli skvěle. Jsou kapelou, která zaplnila díru na českém trhu. Ne že by tu snad chyběl rock'n'roll, ale ne v tak osvěžující formě. JSTN jsou mladí, tudíž máme před sebou vidinu jejich zlepšování a nadržené očekávání, s jakou melodií přijdou příště. Značnou část jejich úspěchu má na svědomí právě Bandzone. Dobře či špatně? Těžké posoudit. Je ale možné, že bez něho by sedávala na lavičkách v Novém Jičíně parta obyčejných kluků brnkajících na kytaru. Do Rock Café se hodí mnohem víc.