Je to blázen!

20.03.2011 05:00 - Katarína Straková | foto: facebook interpreta

Když jsem dostala nejnovější album Joea Satrianiho "Black Swans And Wormhole Wizards" k recenzi, zařekla jsem se, že se těm banálním novinářským frázím jako "kytarový mág", "génius", "virtuos" a "prstokladový bůh" tentokrát zkrátka vyhnu. Jenomže…
8/10

Joe Satriani - Black Swans And Wormhole Wizards

Skladby: Premonition, Dream Song, Pyrrhic Victoria, Light Years Away, Solitude, Littleworth Lane, The Golden Room, Two Sides To Every Story, Wormhole Wizards, Wind In The Trees, God Is Crying
Vydáno: 4.10.2010
Celkový čas: 53:23
Vydavatel: Sony Music
Nová deska Joea Satrianiho je poměrně různorodá a on sám je znamenitý hudební básník, který navíc dokáže v člověku probudit tak silné emoce jako málokterý umělec. Kromě toho má tento hudební počin moderně sterilní zvuk - čtyřiapadesátiletý Satriani kráčí s dobou, aniž by u toho vypadal trapně.

Na tomhle muzikantovi mě fascinuje především jedna věc: jak moc ta instrumentální onanie vždycky přesně vystihuje název skladby. Například ani ne minutová "Solitude" jako kdyby vypadla ze série CSI, "The Golden Room" zas hýří orientálními prvky, "Two Sides To Every Story" zní skoro jako jazzový jam.

Kytarista s posluchačem na desce solidně mává, jednou je tak neurotický a protivný, že byste ho pomalu a bolestivě zabili, hned nato se promění v líbezného vrnícího králíčka. Už v první skladbě "Premonition" vás možná unudí svou jednotvárností a zbytečně dlouhými sóly či stále dokola opakujícími se motivy. Vzápětí nadchne obřadní teatrálností orchestrálního charakteru ("Pyrrhic Victoria").

Je znát, že Satriani chce být čas od času melancholický a zádumčivý. Optimisticky gradující skladby s líbivými refrény mu ale sluší daleko víc.

Jestliže kolega Viktor Palák loni napsal o jeho živáku "I Just Wanna Rock", že "tomu zoufale 'chybí obraz', kvůli čemuž skladby až nebezpečně splývají", pro "Black Swans" to vůbec neplatí. Deska je patřičně nesourodá a zároveň kompaktní. Dokonce bych řekla, že ve snaze vyhnout se splývání písní jsou kusy občas i nesmyslně přeplácané.

V dlouhých monotónních melodiích se Satriani rochní jako larva měkkýše v mokvajícím hnisu. Laskavé pasáže zas zpravidla co nejrychleji přeletí, občas je obohatí svým oblíbeným falešným závěrem a pak je v nejneočekávanější moment nemilosrdně utne. Těžko uvěřit, že autorem celého alba je jeden člověk; Satriani musí být schizofrenní, jinak si to nedokážu vysvětlit. A v tom je jeho genialita.

Tvorba tohoto hudebníka je abnormální už tolik let, že člověk pokládá jeho kouzelný talent za samozřejmost. Nevzrušuje mě, že jsou ty jeho božské prstoklady dokonale precizní a že z nich čiší lehkost a přirozenost. Budu fakt v šoku, až se Joe Satriani jednou přehmátne. Ovšem může bůh stvořit takový kámen, který by neuzvedl?


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY