Asi žádná jiná událost letos nezatřepala mainstreamovým hudebním světem tolik jako návrat Robbieho Williamse do Take That. Sestava, která lámala dívčí srdce v devadesátých letech minulého století, je zpět. A zřejmě nadobro. Nová deska "Progress" budiž paktem, který má pozici kapely upevnit. Ideální sousto pro makrorecenzi.
© facebook interpreta Ironie osudu? To je třeba, když máte úspěšnou kapelu, v které máte člověka, který tak trochu dělá bordýlek, a tak ho vykopnete, ale on se stane úspěšným dobyvatelem prvních příček evropských hitparád, zatímco po vás štěknou tak dva tři nostalgicky zaměření psi z vedlejší vesnice (dobře, bylo jich o hodně víc, ale víte, kam se tímhle míří). To jsou, prosím pěkně,
Take That. Fakt asi jen čert ví, co se stalo, že se
Robbie Williams vrátil do pomalu, ale jistě uhasínající značky, nicméně pozdvižení tento akt způsobil veliké. Zatímco to fanynky a fanoušci rozdýchávali, zavřela se pětka do studia a za pomoci
Stuarta Price nahrála "Progress". Album, které
Jakub Malar v
hlavní recenzi označil za překvapení letošního roku a jednu z nejlepších popových nahrávek vůbec. Jím udělenou devítku následoval v makrorecenzi sice pouze jediný kousek, přesto se průměrné hodnocení vyšplhalo na velmi dobrých osmdesát procent.
Tomáš Parkan - High five - 9/10
Vztah ke kapele: Lehce zapadlý fanoušek Take That od dob "Nobody Else".
Ačkoli byl návrat Robbieho do Take That několikrát vyvrácen, osobně mi bylo jasné, že k tomu jednou prostě musí dojít. Nyní je to tu a já tvrdím, že je to to nejlepší, co se mohlo stát. Robbie totiž několik posledních let prodejně tápal a samotná čtveřice se zasekla zase hudebně. U obou byl tedy nutný nějaký impuls a vzájemné spojení bylo více než logickým krokem. Nicméně to, co z toho vzešlo, je zkrátka nečekané a především vynikající. Elektroniku moc nemusím, ale v tomto případě se spojuje s Garyho melodičností, což jí dává mimořádný šmrnc. Ve chvíli, kdy se toto spojení ještě nakombinuje s projevem
Marka Owena, který najednou převyšuje ostatní, hovořím už opravdu o hudebním překvapení tohoto roku. Pochopitelně, kdyby "Progress" neprodukoval Stuart Price, výsledek by byl nejspíš úplně jiný, tedy horší. A kdyby nepřišel Robbie, zřejmě by se Price k Take That nedostal. Nicméně všechno klaplo nakonec dokonale, včetně věcí, které zpívají Jason a Howard, a i já se přidám k těm, co budou tvrdit, že tenhle britský
boyband natočil patrně nejlepší popovou desku roku.
Katka Guziurová - Takhle chutná smír (8/10)
Vztah ke kapele: Nikdy předtím bych si ani netipla, že si někdy pustím jejich desku a bude se mi líbit.
Nevím, co mě přesně donutilo poslechnout si "Progress". Snad návrat Robbieho a všudypřítomný rozruch kolem, snad bezkonkurenční prodejní výsledky v hitparádách, o kterých každý týden informuji. Tak či tak, udělala jsem dobře, že jsem kotouč do přehrávače vsadila. Bez jakéhokoli chození kolem musím říct, že mě album baví. Je pozitivní, hravé, moderní a pro Take That i avizovaný krok vpřed. Je skvělé, že i hudební kmeti mají chuť se vyvíjet, i když by mohli natočit opět pár tklivých písní, na které jsou fanoušci zvyklí, a měli by úspěch také jistý. Tam, kde ostatní ve své době boybandy vyhořely, oni pokračují bez jediného zaškobrtnutí. Nemám chuť si je ani spojovat s nějakou kariérou z devadesátých let.
Take That pro mě natočili chytlavé popové album, nad kterým nezapláčou ani fanynky jejich starších kousků. Vývoj je prostě důležitý a tenhle kulatý s deseti skladbami rozkřesal pořádný oheň z plamenu, který se znovu rozhořel před čtyřmi lety. Troufám si říct, že s takovou ho jen tak nic neuhasí.
Dan Hájek - Když kluci konečně vědí, co chtějí (8/10)Vztah ke kapele: Nebýt "Beautiful World" asi by se u mě nic zásadního nehnulo a zůstalo by u "Back For Good".
© takethat.com S čím větším odstupem poslouchám jejich alba z první
etapy, říkám si, že to vše byly děsné
dobovky, občas až srandovní; zajímavé věci se děly až s příchodem "Nobody Else". Rozchod jim pomohl dospět a hlasově dozrát (hlavně Mark a Robbie). Comeback ve čtyřech bylo terno, ale až "Progress" je vlastně ukazuje přesně tak, jak by měl znít moderní pop s výraznými tvářemi. Strašák
Stuart Price se vytáhnul a po několika
normálních deskách konečně dokázal, že ještě umí a vše nepadá jen s "Confessions..."
Madonny. "The Flood" je silná záležitost, kterých tu je hnedle více ("Wait", "Kidz" nebo "What Do You Want To Me?") a kvituji ústup Garyho od nadvlády nad vokály. Take That jsou teď
bratři, poměr sil se srovnal a válečná sekera je asi zakopána. "Progress" šlape, ale nebýt Robbieho a Marka, asi by zůstalo u zavedených srdceryvných balad, kterých tu naštěstí tolik není. Energie a určitá nevšednost odkazují na jeden z nečekaných záseků letoška. Snad jen škoda, že "Flowerbed" je tak zastrčená, Jason Orange si zaslouží mnohem víc pozornosti (stejně tak jeho "Wooden Boat"), aspoň že z toho nebylo jen béčko na "The Flood".
Pavel Parikrupa - Bylo nás pět (8/10)
Vztah ke kapele: Vážně jsem je začal brát až jako navrátivší se kvartet.
Kdyby mi někdo v době, kdy jsem viděl v televizi videoklip "Freedom" od Robbieho Williamse, co odpadl z Take That, řekl, že zmíněný Rob bude jedním z nejúspěšnějších popových zpěváků historie, smál bych se, až by se hory zelenaly. A že budu po patnácti letech od rozpadu kapely hezounů, kterou jsem naprosto ignoroval, psát o jejich desce jako o skvělém albu? Ani náhodou! A teď je to tady. Název "Progress" nelže, je všeříkající. Nečekal jsem až takový posun - otázka je, zda by k němu došlo i bez Robbieho a nakolik se pod tím podepsal producent Stuart Price. Novinka reformovaných Take That je sebevědomé taneční album s megahity ("Kidz", "The Flood", "Happy Now") a bez balad a nepochybně britská událost sezóny (a jistě nadcházející koncerty budou událostí sezóny příští). Chlapci dospěli a tenhle comeback, to je trefa.
Lukáš Boček - Zdrátovaný boyband (7/10)
Vztah ke kapele: Respekt za všechny úspěchy, hlavně ty bez Robbieho, muzikálně však Take That šli mimo mě.
Robbie, neRobbie, Take That pop robí dobrý. Klukovské trdlování z let devadesátých obnovená čtveřice zvládla povýšit na skutečnou hudbu a vylepšit zvuk slova
boyband. Znovupříchozí Robbie pro
Take That však znamená obrovskou šanci. A to především tu dostat se opět na vrchol i mimo Británii, která se zdá být od devadesátek očarovaná a kde mají úspěch zaručen téměř kdykoliv. Pokud se vám pozdávala Robbieho muzikální poloha na "Rudeboxu" a zároveň jste měli rádi poslední dvě studiovky domovské skupiny, pak můžete začít vrnět blahem. Pokud však všudypřítomné electro už tahá za uši, "Progress" nebude tím správným
vývojem. Přitom první singl "The Flood" zněl svěže, důstojně a hitově zároveň. Více
záplav album nenabízí, spíš takové občasné poprchávání. Nejprůbojnější palbou je naléhavá "SOS" a popové duše zkřehnou při poslechu milé "Happy Now". Zvuk alba odhalí temnější zákoutí společné skupinové duše a oproti zbytku diskgrafie působí velice vyzrále. Přesto však příklon k umělým cinkrlátkům nezbaští všichni a deska zůstává na cestě mezi dospělou a moderní nahrávkou.
Album: Take That - Progress
Průměrné hodnocení: 8/10
Celkový čas: 45:16
Skladby: The Flood, SOS, Wait, Kidz, Pretty Things, Happy Now, Underground Machine, What Do You Want From Me?, Affirmation, Eight Letters / Flowerbed (skrytá skladba)