Blood Red Shoes jsou taková roztomilá anglická - z Brightonu - děcka; nezáludná, nikdy by nikomu vědomě neškodila, udělají vám, co na tvářích uvidí, ničím nezkažená (sami si určete, jestli chcete, aby vás někdo takový bavil kytarovou hudbou, která má být arogantním proplesknutím ksichtu). Jsou nadšení z ideje, že budou na pódiu dělat, co slyšeli a viděli u PJ Harvey & spol., a vy pod ním z toho budete mít končetiny a trup omalovaný modřinami a jedno oko nebo rovnou obě dvě oteklá modro-fialovým monoklem. On - Steven, Steven Ansell - bubeník, blonďáček - vizáž toho hodného chlapce, co si v létě přivydělává na plovárně a správňácky mrká kolem na všechny strany -, který mluvil šišlavou češtinou častěji, než UK & US muzikanti u nás na návštěvě mluvívají (tj. víc než jednou dvakrát), o trochu méně šišlavou angličtinou zpíval vokály; oboje bylo víc sladké než směšné, prostě takové roztomilé děcko. Ona - Laura-Mary, Laura-Mary Carter - drobná slečna, typ holky, která jde ven až potom, co jsou všechny úkoly napsány a prach v pokoji je bezvadně utřen, zpívala, křičela, objímala kytaru a tvářila se na rozdíl od bubnujícího kamaráda nevinně, ne že ji to snad nebaví, ale že neví, co si o tom vlastně myslet.

Než se Stevenem zahrála nejlepší písničku, vzala si na aparaturu položený mobil s foťákem a soustředěně si svoje fanoušky několikrát vycvakla. Jestli si dělá soukromé koncertní fotoalbum, pražská záložka bude - zřejmě tradičně - opoznámkována tím, že kotel se bavil, vyvolení z něj lezli na pódium, chvíli na něm tančili, pak skákali rybičky nebo po zádech dolů; dělali stage-diving, jedno rock'n'rollové klišé říká, že podle toho poznáme dobrý/špatný rock'n'rollový koncert.

Nic proti, ale měli tady hrát už v roce 2007, 2008, 2009. Jejich diskografie by ještě neobsahovala druhou nudnou desku z letoška (setlist by proto byl zbaven vycpávek). Skupiny jako Blood Red Shoes nevznikají jako trvalý špás. Pobavit se s nima jenom na chvíli a jít se bavit dál s někým jiným. Ti, co hledali a hledají v tomhle stylu trvanlivost, poslouchají alba a jezdí na koncerty The Kills a tajně doufají, že The Duke Spirit potvrdí potenciál (pokud nejsou jejich preference definované genderovým výběrem, milovali a už také kvůli druhému albu nemilují Johnny Foreigner). Vzhledem k posledním dvěma rokům - zažíváme nadprodukci - se požadavky na ukřičené holky posouvají. Po zkušenostech s Dum Dum Girls, Vivian Girls, Best Coast nás už kdeco nedojme, pořád chceme víc, abychom to pořád poslouchali. To, co v 2008 - debut Blood Red Shoes na pultech - stačilo, je už málo. Trendařské uvažování, ale kritéria tady a teď jsou u těchto kapel relevantní měřítko jako u popových produktů umístění se v hitparádách a vyčíslené prodeje.

Koukal jsem na ně a usmíval se. Přemýšlel jsem o tom, jak si svůj úsměv pro sebe charakterizovat. První odstín: lehce znuděný. Ne kvůli nim, že by něco dělali špatně, ale protože právě zmiňované ženy a slečny za mikrofony kapel Vivian Girls, Dum Dum Girls, Best Coast a klidně, ať potvrdím svou pověst módního freaka, také ze všech nejčerstvější The Limaňas jsou větší rajc. Měl jsem pocit neustálého mazlení se s ruční brzdou, uvědomělost mantinelů, které by neměly být překročeny, protože pak už by se se svojí kapelou dostaly na hřiště, kam roztomilá a slušná děcka nechodí; od lidí Blood Red Shoes bych něco takového nečekal, od kapely v tomhle stylu ano. Třeba to bylo pasy Blood Red Shoes: Jsou z UK, státu melodií, podobnou muziku nejen v posledních letech - až na výjimky - bereme z US. Angličani a špína si nerozumějí, elegáni jsou rádi elegantní a k nectnostem je jen tak nikdo nepřiměje. Druhý odstín: chápavý. Všichni se baví. Nejde nic namítat. Jenom ukazovat na lepší příklady.

Čím déle hráli, tím lepší byli. Energičtější, nevázanější. Ne že by to tam předtím vůbec nebylo, ale ne v množství, které by stačilo (albový koncentrát jejich debutu). Mít ta show jenom poslední půlhodinu, nestavěl bych tuhle recenzi z neurčitých úvah, ale reportážních popisků obsahujících euforické výkřiky.