Rihanna zapomněla na (v jejím životě) nepěkný rok 2009 a pro novou desku "Loud" zmáčkla restart. Návrat do teenagerských let však není něco, co každého fanouška potěší. Pátá deska čokoládové krásky je zábavná, velmi pestrá, řemeslně výborná, přesto zbytečně triviální.
Rihanna je nejúspěšnějším singlovým interpretem posledních pěti let, od svých osmnáctin už osmkrát stanula na vrcholu amerického žebříčku. Zázračné dítě, které už dítě dávno není, hlavně po tom, co jí
Chris Brown připravil pořádnou čočku. Nato ale nahrála své nejlepší album
"Rated R" a medializace případu, který pak už každého otravoval, tak přišla velmi vhod. Letos tu máme úplně novou Rihannu, která jako by zapomněla na vše předchozí a vrátila se někdy do roku 2006. Album "Loud" je totiž jednoduché, z velké části ale naštěstí i chytlavé a zábavné.
Je možná škoda, že reflexí víceméně neuspokojivých výsledků singlů z "Rated R" byl přesun k písním, které sice nenadchnou náročné ucho, ale po první sekundě v rádiu si je každý zamiluje. Rihanna tak vsadila na guettovsky taneční "Only Girl (In The World)" a "S&M" či triviální r'n'b "What's My Name?", aby se opět vrátila na nejvyšší příčky hitparád. A ono to samozřejmě funguje. Všechny tři zmíněné hity jsou výborné, produkovali je
Stargate, kteří pro Rihannu tvoří od začátku a z jejich spolupráce vzešly pouze skvosty. Jen díky singlům "Only Girl" a "What's My Name?" s hostujícím
Drakem je už teď deska v USA úspěšnější než "Rated R". Raketový výstřel "What's My Name?" na jedničku žebříčku byl opravdu pozoruhodný. Ovšem není se čemu divit, píseň znějící jako spojení "Te Amo" a intimních písní z Drakeova debutu "Thank Me Later" je prostě na první poslech dokonale otravná.
"Loud" překvapí svou pestrostí, bohužel někdy i nepříjemně. "California King Bed" potěší pouze fanoušky naprosto plytkých popových balad, které nám
Taylor Swift servíruje pravidelně, u Rihanny jsme na to ale nebyli zvyklí. Na "Man Down" si rodačka z Barbadosu zajela zpátky na Karibik a marleyovsky při reggae zpívá, že zastřelila nějakého chudáka. Jamajský styl artikulace, akcent nebo zabarvení hlasu se přenesly i do jiných písní, zpívá tak třeba ve veselé "Cheers (Drink To That)" (například v části 02:08-02:17). Píseň s chytlavým kytarovým podkladem ale zaujme hlavně díky vysamplované halekající
Avril Lavigne z "I'm With You" v refrénu. Nebál bych se ji použít jako další singl, skladba může mnohé frustrovat, ale také se u mnohých může stát tou oblíbenou.
Když jsem u toho samplování, příjemně popová "Fading" využívá zrychlené "One By One"
Enyi a je to můj poslední tip na možný singl. Pokud by ale vydavatelství chtělo vsadit i na jeden čistě beatový hiphopový track, je zde ještě "Raining Men" se šílenou
Nicki Minaj. Po dvou podprůměrných skladbách pak krátké album uzavírá "Love The Way You Lie (Part II)", tedy pokračování skvělého originálu z Eminemova "Recovery". Tentokrát má hlavní úlohu pochopitelně Rihanna a bohužel to tak slavné není. Však i sama zpěvačka se vyjádřila, že druhý díl si vyžádalo vydavatelství. Z donucení tak hity nevycházejí.
Když to tedy Rihanně sečteme, tak z pouhých jedenácti skladeb páté desky "Loud" je většina dobrých až skvělých, vždy chytlavých, zbytek průměrný až slabý, často otravný.
Rihanna nás v roce 2010 stále baví, přesto příliš nenadchne náročnější posluchače, a tím pádem ani hudební kritiky. U mě to však má stále dobré, z postu mé nejoblíbenější zpěvačky ji těžko někdo dostane. Příště ale trochu více zapracovat, prosím.