Když se v devatenácti letech stal z jednoho ústeckého pragocentristy ústecký Pražák, své sociální potřeby integrování se do přízně opačného pohlaví často zúžil na očarování metropolitních slečen svým černým původem. On; tedy já. A mé Schwarze Aussig.

Pouštěl jsem servírkám, těm brigádnicím za barem, ve volném čase mezi litím ginu své Houpací koně. Až s podivem jsem noc co noc zjišťoval, kolik jukeboxů v non-stopech umí mluvit ústecky. Rozervaný, o nic míň než dnes, každou noc jsem byl tím jediným Imlaufem v panoptiku. Žil jsem i umíral s každou domovskou melodií. S každým posledním nočním, prvním ranním metrem. Magie Ústí v Praze, nazýval jsem ty stavy, kdy do prostoru vtančily všechny ty "Písně z bistra". A servírkám - brigádnicím i bez peří učarovaly.

Nikdo je neznal, ty servírky. Střídaly se v non-stopech nebo možná jen já moc střídal teritoria. I individua. Soundtrack ke každýmu místu, ke každý holce zůstával stejný. "Tiché dny na Klíši" na rozbouřeným ostrově svobody na černým Žižkově. Rozbořený vzdušný zámky ještě víc zdevastovaný tím prvním ranním. Vlakem domů. Remizuju s revizorem. Průvodčí. "Kam to bude," ptá se oznamovacím tónem. Říkám domů. "Ztlumte si to," ukazuje na kosy. Říkám domů. "Kam domu?" Do Ústí. Co servírkám - brigádnicím tak učarovalo.

Nikdo je nezná, Houpací koně. Jen moji známí, kteří si ode mě neustále půjčují jejich diskografii, a pak taky servírky, který už dneska pracujou na plnej úvazek. Často s podvazkama. Praha je zlá. O nic míň než Ústí. I holky jsou zlý. "A Houpací koně nikdy nebudou slavná kapela," napsal by Tenkrát Tomáš, kdyby poslouchal český poprock.

Za dobu, která dělí poslední dvě studiovky, vznikly desítky písní, jež obohatily setlisty Houpacích koní při jednotlivých koncertech během nejčerstvější čtyřletky. Není divu, že fanouškům na desce "Hotel Palace" schází ohrané "Hélium", neohrané "Kino Moskva" nebo další pokračování melodramatu plného servírek z Mumie (experimentální prostor, kde "Hotel Palace" vznikl), "Ruce barmanek". Tolik k tomu, co na albu nenaleznete.

Texty, které jsou psané učitelem, ale učitelské - v pejorativním slova smyslu - nejsou ani náhodou, zůstávají největší devizou HK. Hudební produkce ani na nové desce dvakrát objevná není, držíc se stále na hranici snesitelnosti pro tuzemská rádia - přestože ta na to neslyší.

Melodie rozhodně nejsou hloupé a skrývají v sobě krom momentů překvapení i velmi silnou atmosféru. Tu pocítíte, když po prvním poslechu dokážete při tom druhém jednotlivé písně od sebe hravě oddělit, navzdory tomu, že do sebe dokonale zapadají. Vyjmete-li, s jednou čestnou výjimkou, kterýkoliv z jedenácti songů a pustíte si jej, dojde vám, že kdyby rádia nepřehlížela Houpací koně, rádi byste je začali konečně poslouchat. Ta rádia, myslím. Houpací koně jsou opozicí k Vypsanejm Divokejm Malátnejm Kryštofům. A sice je to ctí, ale ve finále je jim to stejně na hovno, protože ve stínu bývá zima. Zvláště v zimě. A na slunci se vyhřejvaj jiní.

Desku "Hotel Palace" stahujte zadarmo zde. A pokud se chcete dotknout Ústí v Praze, Houpací koně rozhoupou 6. listopadu strahovskou Sedmičku.