Ohlášený konec kariéry A-ha na jejich koncertní finiš snáší radost i smutek zároveň. Slyšet živě "Take On Me" bez jediného zaváhání ani po letech neztrácí své kouzlo, přesto počátkem prosince se tato parta rozejde, prý navždy. Německá rozlučka proběhla nadmíru důstojně v Berlíně a nebylo to snadné loučení.
Live: A-ha
support: Das Gezeichnete Ich
místo: O2 World, Berlín, Německo
datum: 29. října 2010
setlist: The Sun Always Shines On TV, Move To Memphis, The Blood That Moves The Body, Scoundrel Days, Stay On These Roads, Manhattan Skyline, Hunting High And Low, The Bandstand, We're Looking For The Whales, Butterfly, Butterfly (The Last Hurrah), (Seemingly) Nonstop July, Crying In The Rain, Minor Earth Major Sky, Forever Not Yours, Summer Moved On, I've Been Losing You, Foot Of The Mountain
přídavky: Cry Wolf, Analogue, The Living Daylights, Take On Me
© a-ha-live.com Morten Harket, Magne Furuholmen a Pål Waaktaar-Savoy po krátkém turné k poslední studiové desce
"Foot Of The Mountain" začali pracovat na následném rozlučkovém turné, které dostalo podtitul "Ending On A High Note". To bylo rozděleno do několika částí, každá měla poupravenou pódiovou prezentaci, setlist a ve své poslední části si to pomalu vykračuje ke svému finiši v Oslu (4. prosince), po kterém se tito pánové po pětadvaceti letech (počítáno od roku, kdy "Take On Me" zabodovalo v žebříčcích po celém světě, trio se však dalo dohromady již v roce 1982 - pozn. aut.) definitivně (ale v dobrém) rozejdou vlastními cestami. Podzimní Berlín, kde byla zakotvena poslední německá zastávka, byl prosluněn sluncem a padající listí ze stromů nabídlo paletu všech možných barev/atmosfér. Paradoxně se stejnými pocity očekávali poslední show
A-ha ve své
baště nejvěrnější fanoušci; O2 World byl vyprodán do posledního místečka.
Večer však zahajoval sólo výstup domácího projektu
Das Gezeichnete Ich, který byl přijat bez většího zaujetí. Většina potulujících se lidí se spíše věnovala svému vnitřnímu souboji, jak toto loučení ustát (nervozita na mnoha tvářích byla jasně čitelná) nebo doháněla poslední nákupy triček, tourbooků a dalších věcí v merch obchodech. Během symfonického preludia s nejznámějšími hity těchto seveřanů však
O2 Svět ožil. Začal naplno předávat svou energii a během otvíráku "The Sun Always Shines On TV" byli všichni na nohou a neřešilo se, že koncert (drobet nesmyslně) je na sezení, což se v závěru už vůbec nedodržovalo ani na ploše pod pódiem.
© a-ha-live.com Scéně dominoval obří LED panel rozdělený do tří částí, za kterými byl zavěšen další světelný park - vzájemná iluze světel a projekcí doplňovala každý song. Nebyla to však jen přehlídka těch největších hitů.
A-ha posílení o klávesáka Erika Ljunggrena a bubeníka Karla Wennerberga doplnili i pár svých oblíbených písní, mé okolí pak třeba bylo zaskočeno zařazením "We're Looking For The Whales", která tvořila i určitý předěl celé večerní přehlídky historie A-ha. Po ní totiž přišel akustický blok s trojicí "Butterrly, Butterfly (The Last Hurrah)", "(Seemingly) Nonstop July" a "Crying In The Rain" (cover hitu
Everly Brothers). "Butterfly, Butterfly" se v akustice dočkal křehkého kabátku a většině v hale došlo, že toto je doopravdické lámání emocí a uzavírání jedné hudební kapitoly (mnohé prozrazuje i samotné
video). Naopak při "Crying In The Rain" až mrazilo v zádech, když se jako echo ozývalo zpívající publikum (to svou větší příležitost dostalo v "Hunting High And Low" a "The Living Daylights").
© a-ha-live.com Průvodcem a komunikátorem byl hlavně Magne, který zdatně ovládá i němčinu (několikrát poděkoval za věrnost a přízeň). Protipólem však byl Morten, který ze sebe nemohl místy vydat souvislejší myšlenku, jako by i on sám vnitřně prožíval tíhu těchto momentů a soustředění. Když se však místy přece jen rozmluvil a došla mu slova, nadhodil k publiku svůj nevinný pohled a první řady jej bezpečně zachránily. Večer měl spád, i když došlo na pomalejší skladby - hnacím motorem bylo čím dál živelnější dění pod scénou, které v závěru základního bloku s "I've Been Loosing You" a "Foot Of The Mountain" vytvořilo neopakovatelnou atmosféru. Před přídavky se promítala retrospektiva historie této kapely složená z fotografií z tourbooku, v něm je mimo jiné i český plakát k albu
"Lifelines". Roj přídavků již byl spanilou jízdou, kdy se neodvratně čekalo na ten největší hit "Take On Me" (ten opět Morten zdolal bez jediného hlasového zakolísání), po němž se mnoho lidí neubránilo svému dojetí.
Pokud se na přebalu nově vydané biografie "A-ha: The Swing Of Things 1985-2000" píše, že se kapela loučí jako jedna z velkých popových legend, nezbývá než jen souhlasit. Poslední koncert v sousedním Německu byla důstojná rozlučka se vším, co k tomu patří, a bez zbytečných okázalostí.
A-ha dali stylové sbohem nadmíru povedeným koncertem a publikum je neutichajícím potleskem ve stoje nechtělo ani pustit z pódia. Po prvních krocích mimo halu se pak v člověku mísily radost i smutek zároveň. Vzpomínky jsou unášeny, zkrápějí je kapky slz všech věrných fans.