Znáte to, když někdy skoro zapomenete, že máte večer někam jít, protože to pro vás není nijak prioritní, a nakonec se z toho vyklube stoprocentní zážitek? Jo, byl to i tenhle případ. Music bar byl možná trochu překvapivě natřískán, nicméně nepřekvapivě z poloviny cizinci. Ale co, s tím už se tak nějak počítá. Byl jsem varován, že si mám dát pozor na emo děti, ale zbytečně. Emenems zůstali doma. Důvod? Prozaický. Tahle kapela je jinde. Výš. A kdo mi zkusí tvrdit, že Biffy Clyro jsou emo, toho říznu do zápěstí!

Bylo krátce po osmé, když bedňáci konečně doladili poslední čudlíky a mačkátka. Nervozita stoupala, protože, jak je známo, v pátek a v sobotu má v music baru vždycky přednost debilní 80's a 90's diskotéka. Na koncerty se ohled nebere, takže do desíti vyklizeno, ať si bezvkusňáci můžou slizce trsnout na Frankie Goes To Hollywood, nebo co. Jejich věc. Ale stejně by bylo fajn tam všechny klobásníky a barbíny zamknout a narvat do nich na plný koule otvírák koncertu Biffy Clyro. "The Golden Rule". Nagelované hlavy by jim praskaly jako balónky. Tohle byl totiž start, jaký naposledy předvedli Stouni ve dvaašedesátém v Marquee Clubu. Neskutečně nařvaný začátek. Kluci naběhli svlečení do půli těla a Neil Simon navíc s image odbarveného Robinsona Crusoea šmrncnutého Led Zep. Řev a sešup na horské dráze stokilometrovou rychlostí přímo do pekla.

Partička Dánek a jednoho Dána, se kterou se tak dobře kecalo, vyskočila ze židle a už je nebylo vidět. Zmizeli někde v kotli s texty na rtech. Stejně jako většina klubu totiž znali všechny a nedělalo jim problém vyzpívávat refrény za Neila. Ten byl totiž evidentně nachlazen, a když zrovna nefáral se svojí kytarou do rock'n'rollového dolu, tak usrkával čajíček. Prý bezinkový. I tak ovšem zpíval slušně, protože jeho hlasový fond je solidní. Pro fanynky, kterých nebylo zrovna málo, to dokonce neznamená hlasový fond, ale spíš lahodné zpívající fondue. Věřte tomu, jeho image měla styl. Dokonce si mohl dovolit téměř nemluvit mezi písněmi.

Hudební expres, co nezastavuje. Valili jeden song za druhým. Tříminutová stopáž plus minus. Nebyl ani čas si zajít na záchod, a tak kluci čůrali do pet lahví jako při Depešácích na Strahově. Vtip, pardon. I tak to ale bylo všechno opravdu v rychlém sledu. Z desky nejsou extratřídy, ale naživo umí. Jsou mnohem více nakaženi jižanským rockem, než se z alb zdá. Často tak evokovali třeba současné válce hitparád Kings Of Leon. Díky silným refrénům, co jsou podepřeny neprostupnými, ale atmosférou velmi nabitými melodiemi, dokázali vytvořit jedinečné klima.

Byli jste zase zpátky na skejtu. Zase v devadesátkách, kdy jste brázdili sídlák a představovali jste si přitom, že je to Kalifornie. Za trafačkou pod nasprejovaným nápisem "Greene Day" jste kouřili první cigára, byl horký prázdninový podvečer a nikdo z vás nevěděl, co je vlastně za den. Jo, takovéhle představy se chtě nechtě motaly v hlavě při zavření očí. "Lords Of Dogtown" styl. Ničím nezatěžkaný...

Šli do toho stoprocentně, to se zkrátka pozná. Jistě jezdí po Evropě větší kluby, než je ten náš, ale přesto dokázali vytvořit ve vzduchu neuchopitelné něco, čím vás utvrdili v tom, že jsou tady a teď doma, hrozně je to baví a dávají do toho duši. Bylo to buď autentické, nebo skvěle zahrané. Každopádně však sympaticky profesionální. Kdyby se tahle trojka vyloďovala v Normandii, tak jde do první brázdy a s řevem na rtech běží vstříc kulometům - takové to bylo nasazení. Singly "Many Of Horror" a především závěrečná "The Captain" bez diskusí patří mezi nejlepší české koncertní momenty letošního roku. Bylo to nečekané a o to sladší.

Refrén závěrečné písně zněl pořád v hlavě a myšlenky létaly neustále kolem onoho koncertu. Přitom už jste strkali klíč do zámku od domovních dveří. To se nestává často. Ano, dostali mě i všechny ostatní. Hvězdné konstelace si zkrátka ten den zřejmě sedly, řekla by vědma, co mudrovala v televizi po návratu domů...