Letos je to třicet let od vydání debutové desky Killing Joke. Oslavu si kluci ze "Smrtícího vtipu" naplánovali ve velké formě, vracejí se totiž v původní sestavě (Coleman - zpěv, Geordie - kytara, Youth - baskytara a Paul Ferguson - bicí). A hlavně novým materiálem. Výtečné eponymní album už totiž zapadalo vrstvou prachu a desku "Hosannas From The Basements Of Hell" zaznamenal jen málokdo.

Po ostrých kytarách a jemném hlasu Jaze Colemana, co chrčí, jen když je to nutné, už se nám pomalu stýskalo. Návrat je to ve vynikající formě. Možná až nečekané. Killing Joke totiž nejsou tvrdou kapelou, co by hrála na efekt, jim jde o hodnotu sdělení a především písničku. Písnička jako taková je to, co drtivé většině hardcoreových a noise kapel chybí. Oni na tom stavějí. Opět se jim totiž povedlo vybudovat neprostupné zdi kytar s mohutnou clonou basy a v tom všem dokázali udržet to nejdůležitější. Melodie.

Jsou zkrátka specifičtí a jejich obdivovatelé se ne nadarmo rekrutují nejen z řad fanoušků tvrdých partiček, ale i popařů. Právě díky jejich originalitě. Navíc si přiznejme, že za chytlavými masivními songy, co by nedokázal naporcovat ani Pohlreich tím nejostřejším nožem, se skrývá ještě jedna tajemná komůrka. Colemanova záliba v okultismu a jeho odnožích totiž do kapely již řadu let vtiskuje tvář tajemna. Texty jsou plné nejrůznějších metafor, opět se to tady hemží magií, ale i zatracováním současné společnosti. Nechybí tomu naštěstí určitý nadhled a někdy je třeba se i pousmát. To když se zpívá například: "I'm a European Super State, every citizen required to debate...".

Naštěstí je to všechno především zábava a ty syrové riffy spolu s Colemanovou jedinečnou formou spasitelského mentorství se prostě neoposlouchají. Killing Joke dostáli své pozice a nahráli opět skvělou chytlavou tvrdou desku pro všechny. Vždyť taková "In Excelsis" je rádiovka jako blázen! Nemusejí nikomu nic dokazovat, hrají si to, co je baví, ale pořád mají dostatek invence, aby se nestali starými zapšklými páprdy. Na závěr použiji slova z neodolatelného refrénu výtečné "Endgame": "Shock by shock, we are all starting to wake up, holocaust begin to roar!". Neznám žádnou jinou kapelu, při jejímž poslechu by mi přišlo, že jejich hudba je jako motorová pila, kterou vyřezávají srdíčko. Taková je to drsná chlapská jemnost.