Když někdo jako frontman SOAD chystá další sólovku, tak se o tom zcela zaručeně mluví. Fanoušci netrpělivě oslintávají klávesnice v očekávání jakéhokoliv nového infa z webů, Facebooku a bůhví odkud ještě. Čekají na sebemenší náznak pocitu z nové nahrávky. A tím největším v případě "Imperfect Harmonies" bude asi překvapení. Protože počin je to poměrně neobvyklý i pro takového experimentátora a inventora, jakým je Serj Tankian.

Ten pravidelně zahlcoval média novinkami z přípravy, a dlužno podotknout, že nikoliv lživými. Po pompézním debutu si ukousl zase ještě trochu více a do hudebního mixéru nakrájel System Of A Down, orchestrální hudbu a navíc přidal jazz v kabaretní náladě. A vznikla z toho jedenáctka songů, která je rozhodně rozmanitá. Nálada se chvíli pohupuje v zakouřeném jazzovém klubu, kde klavírista usrkává whisky a přehrává standardy, aby veškeré návštěvníky občas vyděsil výstřelem rockové kapely. Zvratů je zde hodně, nejsou možná nepředvídatelné, ale leckterý kardiak by si měl dát pozor. A do toho všeho zaznívá orchestr, který hraje tak úžasnou symfonii, že by vás za ni vyhodili ze všech hudebních škol. Klasické postupy tu nehledejte. Tady první housle hraje feeling. Není zde nic normálně a ani nic špatně.

Není to prvoplánová povrchní deska, prvoplánově mohou vyznít maximálně ekologická a morální textová klišé, ale i tam to není až tak horké a případné hrany se obrousí celkovou hudební stránkou. Nakonec se dá říci, že se kdesi v mlhavých základech pomalu rozplývají i prvky zpěvákovy domovské kapely... Jsou tam, zcela určitě tam jsou, ale začínají být tak nezřetelné, že na další nahrávce už nemusejí být vůbec. A možná právě tehdy přijde pravý čas pro jeden z nejočekávanějších comebacků. I pokus o hudební zaškatulkování by skončil pravděpodobně fiaskem. Je to chvíli orchestrální hudba, chvíli jazz a jindy zase rock, ale uznejte - orchestrální jazzrock zavání přinejmenším podivností.

Správný rocker musí být kontroverzní, o tom není pochyb. Proto i tady najdeme ostré plivnutí do tváře americké společnosti v songu "Yes, It’s Genocide". Ten se ostře opírá do genocidy Arménců, tedy umělcova národa. A přitom to zvládá úžasně melancholickou formou, která pochmurnou náladu dokáže vyvolat v komkoliv. Ale v songu "Electron" zase poměrně důrazně připomíná své rockové kořeny. Mele se tu páté přes deváté. Svým způsobem jde o úžasně neumětelský počin, který ovšem dokazuje, že cit pro hudbu zmůže více než obrovské znalosti hudební teorie.

Kompilace songů je to zvláštní, o tom netřeba polemizovat, ale je také velmi kvalitní. A tyto nedokonalé harmonie jen ukazují, že mají velkou sílu. I když debutovou desku rozhodně nepřekonají a navíc rozhodně neumlčí fanoušky SOAD. Ti budou neustále čekat na svou milovanou kapelu, která je přece jen o třídu výš než sólová tvorba jednotlivých členů...