Theo Hutchcraft a Adam Anderson se potkali v kapele Bureau (ta se později přejmenovala na Daggers); na jednom turné Garyho Numana mu dokonce dělali předskokany. Zlom přišel před dvěma lety, kdy založili Hurts a celkem záhy vytvořili své první video ke skladbě "Wonderful Life", plné odkazu Antona Corbijna (přestože bylo natočeno za pakatel). Od té doby svět zásobili dalšími klipy, unikaly rozličné verze jejich písniček (více jak polovina samotné nahrávky). Letos v létě vyrazili na svou první koncertní štaci (ta stále pokračuje) a nyní konečně přišel čas na jejich debut "Happiness". Hodně se o něm mluví, běží šeptanda o nejlepším popovém albu za poslední roky a na samotný obal se nechali inspirovat přebalem "Actually" Pet Shop Boys (časté přirovnání k tomuto duu taktéž vyplavalo na povrch). Skutečnost je ještě překvapivější.

Každý jejich krok byl ale promyšlený a nedá se tedy mluvit o nějakém rychloproduktu. Jde i o to, že oproti původnímu provedení skladeb mají ty na "Happiness" odlišné aranže, jsou prošpikované novými nápady. V tomto ohledu největší změnu prodělala dvojice "Silver Lining" (hodně potemnělý začátek desky) a v závěru umístěná "Unspoken", která vás dokonale odzbrojí svou emocionální gradací. Theo a Adam ve svém záběru spojují pop osmdesátých let, dark wave a cosi, co sami pojmenovali disco-lento (neplést s italo disco) - to může vyznít jako jakási zpomalená variace na diskotékový sound. V rychlejším provedení jsou tady ve finále jen dvě kompozice: "Sunday" a první oficiální singl "Better Than Love".

"Wonderful Life" je pak jasným pojítkem s jejich vnitřním světem a optikou chápání, citem pro melodii a její strukturu. Elektronická složka je hebká, zbytečně nezraňuje, jen si pohrává s temnějšími zabarveními a přidaná hodnota v podobě klavírních linek, operních vsuvek (třeba v "Illuminated") a symfonických preludiích našla téměř dokonalou spojitost. Jasně je patrné, co Hurts poslouchají a v čem našli potenciální zdroj vlastní inspirace, přesto všemu vdechli novou a neobvyklou tvář. Ta chvílemi zabloudí do uhrančivé deprese ("Evelyn") nebo téměř dojme při "Blood, Tears & Gold". Závěrečná klavírní balada "The Water" vás po krátkém čekání dovede k atypickému, oldschoolovému bonusu "Verona".

Hurts si pevně drží nastavenou image, styl vystupování, a i když v textech neřeší nějaká zásadní témata, dá se říci, že našli života schopnou alchymii postavenou na pevně vystavěných základech. "Happiness" nemá slabého místa a každý vybraný kousek by mohl být hitem v rádiu. Hostování Kylie Minogue (v "Devotion") je dalším bonusem k dobru. Romantika přetažená sametem s černobílými odstíny se dá vychutnávat stále dokolečka a neohraje se, takto propracované prvotiny se rozhodně nerodí každý den.

P. S.: Možné atakování plného počtu bodů rozřeší naše chystaná makrorecenze, a zbývá tak doufat, že se Hurts brzy vydají i do Česka (v sousedním Německu, kde styl, co ti dva dělají, má stále silnou základnu fandů, je již polovina turné vyprodána).