"Zvuk mojí nové desky bude docela tvrdý. Trochu jako z éry Black Sabbath, trochu moderní, ale hlavně bude znít jako mé sólové desky," napsal Ozzy Osbourne v jednom tiskovém prohlášení. Není divu, že po tak slibném výroku od ostříleného rockera se fanouškům tvrdší muziky začaly sbíhat sliny. Jenže napoprvé se jinak slibný materiál zdál jako váhavý krok do neznáma.

Naštěstí šlo jen o první setkání. Čím častěji se kotouček ve věži protáčel, tím víc si mě Ozzyho novinka získávala. Oproti přiznání na předchozí desce "Black Rain" se pustil do něčeho složitějšího. Skladby opatřil pestře navrstvenými nástroji, což v kombinaci s jeho vokálem tvoří majestátný dojem. Posluchači to nejvíce ocení v polovině alba při skladbách "Diggin' Me Down" nebo "Time". V ten moment na vás skutečně dýchne punc Black Sabbath.

Jistě, že se najdou rýpalové, pro které je Ozzy už jen komická postavička. Takoví nedají dopustit na "No More Tears" a jistě se jim nebude líbit ten moderní sound, kterým celá deska oplývá. Jiní budou tvrdit, že sám zpěvák nikdy nebyl vynikající muzikant, jen se jimi vždy obklopoval. Pokud by ale skutečně byl zvyklý jen slíznout smetanu, stoprocentně by s poklonou nevyhodil kytaristu Zakka Wyldeho a nesvěřil tak důležitý instrument do rukou Guseho G. Mladý muzikant z řecké kapely Firewind nezklamal a odvedl skvělou práci. Jeho kytara umí jemně švitořit, jako třeba na začátku "Life Won't Wait", ale taky palčivě řezat, jak to ukázal už v pilotním singlu "Let Me Hear You Scream". Stejnou pochvalu si zaslouží i texty - některá slova skutečně nutí k zamyšlení.

"Scream" je deska, která je ve své podstatě nadčasová. Je tvrdě metalová, přitom epická a moderní. Zní svěže, i když Ozzy letos oslaví dvaašedesát let. Je jedině dobře, že se nezasekl v osmdesátkách a snaží se jít s dobou. Vždyť takový člověk, který dokáže pohnout s populární kulturou a vstřebat tolik toxinů, se rodí jednou za půl století. A která z dalších hvězd se šedesátkou na krku dokáže křepčit po pódiu a sklízet potlesk od publika o třech generacích?