Společnost O2 se pro letošek coby generální partner překvapivě rozloučila se Sázavafestem (ať už se z kraje letošního roku odehrálo v zákulisí sponzoringu O2 cokoliv, za ty nechutné mediální PR žvásty - Michael Jackson a slovenská Pohoda - si to místní organizátoři zaslouží) a pustila se do realizace svého vlastního festivalu. Dostatek financí a relativně schopní organizátoři se letos zasloužili o poměrně bezproblémový průběh a dostatek zábavy.

Den první

K původně plánovaným dvěma dnům přibyl třetí bonusový, a jelikož se pořadatelé rozhodli ponechat jej zdarma, prošlo hlavní branou již během čtvrtka solidních sedm a půl tisíce lidí. Ale ani platící návštěvníci nemuseli sahat hluboko do kapsy - registrovaní uživatele O2 dostali k lupenu druhý zdarma, a cena jednoho se tak dostala pod pět stovek. Čtvrteční program lákal na jednu stage (ostatní tři se otevřely až v pátek pouze těm s páskou na ruce) a několik jistot české hudební scény.

Zatímco letiště v Panenském Týnci zkropila první přeháňka a ve stanovém městečku se ozývaly kletby všech, kteří zrovna rozbíjeli stany, na Multi-kulti stage zahajovali Charlie Straight. Je s podivem, kam se tihle mladíci za pár let dostali, a i tentokrát potvrdili, že se tak rozhodně nestalo náhodou. "Starší a ošklivější než ti před náma (tedy Charlie Straight), ale zároveň mladší a hezčí než ti po nás (Visací zámek)", jak Totální nasazení popsal jejich baskytarista Sváťa, už hráli za doprovodu slunečních paprsků. Ono si totiž počasí dělalo po celé tři dny psí kusy. Jasno a teplo, zataženo a zima, přeháňky a hustý déšť se střídaly s nepředvídatelnou rychlostí.

Povedený set předvedli i Krucipüsk. Tomáš Hajíček, zarostlý více než kdy jindy, se dokonce několikrát chopil kytary (to při koncertech nebývalo zvykem), jenže té se jeho muzicírování líbilo jen chvíli a pak jí rupla struna. Zazněly nové kousky z poslední desky "Amen", "Ahoj" doprovázená slovy: "Je třeba pozdravit Zemi, než pozdraví ona nás", což od Liberečáka Hajíčka vyznělo o to vážněji, a na úplný závěr "Láska je kurva", transformovaná z punkové vypalovačky na pohodové reggae. Po rockovém křepčení následovala neméně podařená hodinka funku s Monkey Business, kteří si tradičně připravili spoustu vylomenin. Tentokrát tříprsou Tonyu Graves, ušatého Matěje Rupperta, čtyřrukého bubeníka nebo cover Michaela Jacksona "Earth Song".

První den se hudebně vydařil, jenže se zároveň objevily první mouchy. Vyzvedávání lístků a směna za pásky pro vstup do areálu i do stanového městečka byly značně chaotické a kvůli tomu docházelo ke konfliktům. Ochranka často nevěděla, kam smí daného jedince s tak nebo tak barevnou páskou vpustit. Naopak ochranka u stanového městečka o pásky přílišný zájem nejevila, a pokud bylo sto padesát kaček za stanové městečko odůvodněno zvýšeným bezpečím, šlo o prázdná slova. Aby toho nebylo málo, pořadatelé navíc v papírovém programu zaměnili páteční line-up za sobotní.

Den druhý

Přívlastek "multikulturní" naplno dostál svého druhý den se zpřístupněním zbytku areálu. Vedle dalších třech pódií, na kterých se střídalo mnoho rozdílných žánrů, nabízel rozlehlý (vlastně až příliš rozlehlý) areál spoustu možností, jak se pobavit a vyblbnout. Vyrazit si vyrazit si zuby na autodrom? Nebo si prohlédnout jeden z workshopů a mrknout na divadlo? Raději byste si zahráli plážový fotbal? A co si třeba zaskákat na jedenáctimetrové trampolíně? Cokoliv je libo. Snad jedinou atrakcí, na kterou se snesla kritika, byl vyhlídkový let vrtulníkem: "Ten vrtulník není zrovna EKO," objevilo se například v SMS chatu, který po celou dobu běžel na obrazovkách hlavní scény. Celý festival se totiž tvářil jako vysoce ekologický, což také bylo všemi možnými prostředky a způsoby neustále připomínáno. Na druhou stranu je třeba uznat, že pořadatelé nachystali dostatek třídicích košů, stánky disponovaly občerstvením v bio kelímcích a na panenskotýnské letiště jste se z Prahy mohli svézt eko busem.

Co se však odpustit nedá, začalo na hlavním pódiu hned s prvním interpretem. Ve dvě hodiny, kdy už měli své nástroje rozeznívat Navigators, měli pódioví technici stále napilno a ke stagei se vůbec nepouštělo. Celý program tak nabral zpoždění, které se táhlo prakticky celým dnem. A ani ten další se dodržování časového harmonogramu příliš nedařilo. Málokdo by však při premiéře čekal bezchybný průběh.

O zábavu na vedlejší Prima Cool Stagei se hned na úvod dne postarali Love Gangsters. Electropunk s lehkým nádechem Depeche Mode skvěle ladil s jejich ujetou image a bezprostřední vystupování podtrhl zpěvák a basák v jedné osobě Marotha, který se i s baskytarou vydal na výlet až někam za zvukaře. To zpěvák Vanessy Samir Hauser během koncertu nikam necestoval, a tak si na výlet vyrazil aspoň obsah jeho žaludku. Uprostřed skladby, jen pro upřesnění. Na Multi-kulti stagei dostali prostor písničkáři Jiří Schmitzer, Xindl X a Xavier Baumaxa, na Coca-Cola Stagei zase rovné kšilty Indy & Wich, PSH a Rytmus. (A kde zůstala pojebaná zlatokopka Agáta?)

Vypsaná fiXa k všeobecné radosti střílela hlavně staré pecky, bez problémů zafungovaly i sety festivalových jistot Wohnout, Sunshine a Support Lesbiens. A kdo že to ten večer z českých účinkujících s náskokem deseti koňských délek vyhrál? Tata Bojs! Pár klasických kousků a veselý nesmysl "Tleskáme častějc" alias "Personal Jesus" od Depeche Mode jako předkrm a "Skovka" jako hlavní chod! Ale pozor, ne ledejaká "Skovka". To totiž byla s hymnou Underworld "Born Slippy" mixnutá "Skovka". A k dokonalosti jen pár nanometrů...

Po headlinerech Röyksopp a Faithless, během kterých bylo v areálu až šestnáct tisíc lidí, se někteří přesunuli dělat kravál do stanového městečka (ano, opět se našli i křiklouni "hovnaři", není nad invenci a vlastní nápaditost...), všichni tancechtiví pokračovali v pohybu v rytmu drum and bassu LTJ Bukema a někteří frčeli se Sukim až do šesté ranní a následně ještě dále u baru, zornice jak talíře...

Den třetí

Noční slejvák naštěstí nezpůsobil větší škody ani neodřízl bahnem žádné z pódií. Ostatně areál jako takový byl během festivalu předmětem častých debat. Dobře, je fajn, že i za hustého deště se relativně bez újmy dostanete na dohled jakékoliv stagei a navíc po sobě vzhledem k rozlehlosti celého areálu nešlapete. Přesto nemohlo megalomanii ustoupit pohodlí? A když už tedy neustoupilo, proč jsou pódia tak blízko u sebe a vzájemně se ruší?

Dopoledne se mezi mraky nenápadně objevily sluneční paprsky, avšak v průběhu dne se znovu znatelně ochladilo, a kdo si s sebou do Týnce nepřibalil teplý svetr, nebo aspoň tekutý svetr, si musel zoufat. Začínalo se s kapelou 100°C, která pro ještě lelkující posluchače servírovala průřez všemi deskami. Došlo na nové verze "One In Million" nebo klasiku "Azataki", při "Jagger Is Not Dead" se však všichni nechali zviklat k většímu pohybu a prozpěvování. Možná tomu něco chybělo, zvukově však dopadli lépe než večerní nafouknutá bublina s Kasabian. "Ten Dan Bárta je blázen. Myslím díky tomu, co dělá za muziku," nechala se slyšet jedna dívka z publika. Nejistotu, zda šlo o pozitivní, či negativní poznámku, vyřešil asi stonásobný držitel Andělů hned vzápětí. Spolu s Illustratosphere rozjel své alternativní představení plné tance, v němž stačil přítomné osvěžit i troškou hudební teorie. Především předvedl ukázku dobré, ale setsakramentsky náročné muziky. Za svůj vřelý projev, za pohlazení na duši a za kouzla předvedená na pódiu sklidil Bárta úctyhodný potlesk. Ano, nejspíš je to vážně blázen.

Stejně jako předchozí den (trojnásobní písničkáři a hip hop), i sobota nabídla několik "balíčků". Multi-kulti stage byla věnována z převážné části divadlu, další servírovala muziku "pro starší" (Psí vojáci, Laura a její tygři, Buty, Čechomor) a jinde se zase utkaly dvě současné mužské naděje. Marek Ztracený hrál zejména na city (vkusně a úspěšně) a legrácky posunul až na druhou kolej, přičemž kultovní pecka "Sex je náš" dopadla o mnoho lépe než Gottův "Trezor". Oproti tomu Tomáš Klus pojal svoje vystoupení jako jednu velkou srandu. Bavil sebe, bavil všechny kolem a jeho textové improvizace neměly chybu. Na každý pád bude velmi zajímavé tyhle dva chlapíky dál sledovat.

Kdo byl ten den (přinejmenším "domácím") vítězem? Překvapivě Richard Müller. Ten si do Týnce přivezl hodně dobrou náladu, vtipkoval směrem k publiku a servíroval nejen své hity (ty největší si nechal na úplný konec). Sehraná kapela jej skvěle držela a on si mohl připadat jako iluzionista se svými písničkami, nechyběly "Po schodoch", "Plesový marš" (obě z dob Banketu), "Nebude to ľahké", "Nahý 2", "Srdce jako kníže Rohan" nebo téměř sborově odzpívaný přídavek "Štěstí je krásná věc". Na novinku "Už" moc místa nezbylo, přesto to byl jeden z vrcholů sobotního dne.

Dánové The Kissaway Trail byli pro české publikum velkou neznámou, ale v severovýchodních Čechách nechali ten nejlepší dojem. Informační materiály označující pětici jako severské romantiky nelhaly. Představte si Coldplay v jejich nejlyričtější poloze, ještě melancholičtější a naléhavější, a zároveň nadmíru vřelé a přátelské, zkrátka jako někoho, po jehož společnosti na turné touží i takoví Editors. Seveřané to sice hráli tak nějak pořád stejně, ale kdo se dokázal naladit na stejnou vlnu, musel být spokojen.

Spokojeností museli po skončení akce vrnět i pořadatelé. Podařilo se jim přivézt hvězdy, které přilákaly mnohem více lidí, než původně plánovali. Areál sice nebyl na nečekaný nával ideálně připraven (kapacita toalet, počet míst s tekoucí vodou) a také dalších much se objevilo více, ale šlo spíše o druhotné problémy a žádným větším průserem to naštěstí neskončilo. Open Air Festival o sobě dal již prvním ročníkem velmi hlasitě vědět a co víc, komerčně zcela jasně uspěl. Sečteno podtrženo, na premiéru slušný výkon.