Stále probíhající turné U2, nedávno restartované po Bonově operaci zad, se pyšní tolika superlativy, až je jejich prostý výčet únavný. I zhlédnutí záznamu z DVD (či ještě lépe z BluRay) diváka ohromí svou velkolepostí. Jsou i pestřejší, divočejší, výpravnější a překvapivější koncerty, ale "Třistašedesátka" je zkrátka největší a asi nejvíc high-tech, co zatím kdo v historii pop music předvedl.

Celý koncept večera moc nevychází vstříc vyznavačům blízkého kontaktu muzikantů s diváky. Na scéně uprostřed obrovského stadiónu v Pasadeně se pitvoří čtyři pidižvíci obklopeni bezmála sta tisíci lidmi. Ještěže ti čtyři Irové pod hlavičkou U2 mají k dispozici monstrum hodné Spielbergových "Blízkých setkání třetího druhu". To když začne svítit, promítat a hrát, padá vám čelist. A tato atrakce ve spojení se silnými písničkami a mocí omámeného davu je podstatou celé show.

Setlist nešetří novými skladbami z aktuálního alba "No Line On The Horizon" (v duchu si zvažte, jestli je to pro vás plus či minus - já jsem rád). "Get On Your Boots" se ukázala jako nepříliš šťastná volba pro rozjezd, U2 v ní působí trochu nejistě a rozhrkaně, ale to se postupně změní a na konci budete jásat nad obdivuhodnou koncertní formou kapely. Večer nenápadně roste a graduje. Fanoušci jistě naleznou několik momentů, při kterých opravdu naskakuje husí kůže - přechod z "One" do "Where The Streets Have No Name" přes "Amazing Grace", světla při "City Of Blinding Lights", bouřící divácké vlny při "Elevation". Skvělé jsou citace písniček, které Bono nasadí na konec doznívajícího kusu, ať už to je "Stand By Me" nebo "It’s Only Rock And Roll (But I Like It)" a další.

Něco k technickým aspektům DVD: záznam snímalo dvacet sedm kamer a je to slušná filmařina, ale někteří diváci budou možná mít problém s obrazem, přesněji řečeno s tím, jak je tmavý. Barvy jsou hodně kontrastní a rozhodně to není děláno pro malé monitory a televize. Černá barva (a že je jí tam požehnaně) ovšem nevykazovala žádné rozpixelované plochy a mně osobně tento způsob obrazové prezentace naprosto vyhovoval. Některé detaily (třeba na svítící mikrofon a paprskové Bonovo sako v "Ultra Violet (Light My Way)" nebo nadhledy a celky se Spaceship jsou naprosto dokonalé.

Zvuk v DTS mi nepřipadal nijak ošizený a výborně v něm vynikaly detaily (třeba kytarový loop v "Moment Of Surrender" nebo Larryho bubínek v tanečním remixu "I'll Go Crazy If I Don't Go Crazy Tonight"). Úsměvné kosmické menu a předěl před přídavkem vtipně odkazuje na časy turné "Popmart", kdy se U2 poprvé pustili do podobné technologicko-kýčovité stylizace. Detaily přípravy turné, pohledy do zákulisí a podobné legrácky si ovšem můžete najít na dvoudiskové edici nebo rovnou v luxusním boxu, v němž je ostatně kromě jiných propriet i BluRay. A vinyl.