Hudba sester Sierry a Bianky Casadyových pro mě nebyla nikdy velkou neznámou. Jelikož jsem o nich hodně četl na webových magazínech, dostal jsem se i k poslechu alb. Nahrávky mě, abych řekl pravdu, nikdy nechytly a na pražský koncert do divadla Archa jsem šel s tím, že buď se mi potvrdí to, co už dávno vím (tedy můj osobní názor, že obě sestry tlačí moc na pilu a celé to jejich umění působí dost uměle), a nebo to, že mě ta jejich směsice freak folku, experimentů s divnými zvuky a hip hopu dostane a já budu příjemně překvapen. Nakonec jsem se zastavil na půli cesty.

Asi kolem půl deváté se na projekčním plátně roztočil kolotoč a obě sestry - i s doprovodnými muzikanty - vtrhly na pódium a začaly svou unikátní show. Už doprovodná kapela u mě vytvářela rozpačité pocity. Využití beatboxera Teze a jeho umění vydolovat ze sebe zvuky nevídané (což koneckonců ukázal ve svém samostatném vystoupení zhruba v půli koncertu), byl výborný nápad, jenomže on se ten jeho beat málokdy měnil. Výhodou bylo to, že na rozdíl od bicí soupravy bylo možné tento rytmický doprovod ztišit což Sierra i několikrát udělala. Zbytek kapely - tedy perkusista Bolsa a vcelku talentovaný pianista Gael jakoby - pouze sekundoval.

O zbytek instrumentace se pak staraly samy CocoRosie, které hrály, na co mohly, včetně různých dětských hraček, klarinetů a mnoho dalšího. Instrumentálně byl ale celý koncert hodně minimalsitický, a to hlavně z toho důvodu, aby vynikl pěvecký projev obou sester, který je přeci jen to nejzajímavější na jejich tvorbě. A musím říct, že mi tentokrát ani tolik nevadil. Na deskách jsem s ním měl problémy a byl jedním z důvodů, proč jsem nebyl schopný si od nich žádnou desku pustit víc než jednou. Naživo mě to spojení Sieřina operního a Biančina ukňouraného hlasu docela bavilo. Můj problém byl spíše s tím, že když už je ten hlas obklopen tak nepatrným množstvím zvuků (jakože tomu tak v mnoha případech opravdu bylo), tak bych si představoval, že holky budou klást důraz na srozumitelnost textů. Ve většině případů jim nebylo rozumět a třeba v případě Sierry mi přišlo daleko zajímavější, když kvílela v pozadí, než když zpívala.

Důvodem jejich letošní koncertní návštěvy byla propagace nové desky "Grey Oceans", která je venku od května. Materiál z ní tvořil podstatnou část setlistu a k minulým albům se vracely pouze sporadicky. Došlo i na předělávku skladby od Kevina Lyttleho "Turn Me On". Vrcholem koncertu kromě vystoupení beatboxera Teze (který jim tak trochu ukradl show) pro mě byla titulní skladba posledního alba. Písnička, která jakoby vypadla z repertoáru Joanny Newsom a ve které se proplétají hlasy obou sester pouze za doprovodu klavíru, patřila k tomu nejsilnějšímu, co ten večer zaznělo. Zbytek koncertu trpěl tím, že nebyl plně využit potenciál beatboxera a skladby splývaly. Koncert byl určen především fanouškům, kteří měli hudbu Bianky a Sierry naposlouchanou. Člověku, který je s jejich tvorbou seznámen pouze sporadicky nebo vůbec, to totiž znělo víceméně jako více variací na jednu skladbu. Bianca často předváděla něco, co vzdáleně připomínalo rap, zatímco Sierra do toho vstupovala se svým operním projevem.

Samostatnou složku pak tvořila vizuální stránka. Stejně jako hudba, i video projekce byly jednak dost artové a jednak dost minimalistické, když se na plátně střídaly obrázky květin, delfínů, vln a spousta dalších. A opět šlo o něco, co nebylo dotaženo k dokonalosti, protože obrázky se často opakovaly a na plátně se většinou objevovaly náhodně. Zakomponování nějakého šikovného VJe by neuškodilo. No a pak tady byly ještě ulítlé kostýmy a líčení, které ale už naštěstí nebylo natolik šílené, jak ho známe například z videoklipů.

Když CocoRosie před třemi lety vyprodaly pražskou Archu, chyběl jsem u toho. Kdybych tam tenkrát byl, asi bych chyběl tentokrát. Abych ale pouze nekritizoval, Archa byla i tentokrát slušně zaplněná a podle reakcí si publikum koncert užívalo. A snad si ho užily i Bianca se Sierrou, jinak si totiž nedokážu vysvětlit fakt, že se dvakrát vracely na pódium (přičemž když přidávaly podruhé, tak měli pořadatelé již rozsvícená světla v sále). I když jsem z koncertu odcházel se smíšenými pocity, nemůžu říct, že by to byl průšvih. Fanoušci, zvláště pak holčičky s namalovanými kníry, si koncert moc užili a není pochyb o tom, že CocoRosie se v rámci dalšího turné do Prahy vrátí. Přesto musím za sebe dodat, že ani tentokrát se země nezachvěla.