Doga se halasně hlásí k tradici hard rocku - je hojně tetovaná, má dlouhé háro, nosí těžké stříbro po celém těle, kožené kalhoty a povětšinou odhalenou hruď... To ale pochopitelně nestačí. Taky je potřeba skládat písničky, které se budou líbit, které zaujmou patřičné publikum a donutí ho, tak, jak to umí jen hard rock, vstát a zapařit si. Doga tohle sice ovládá, bohužel mám pocit, že dokáže zaujmout pouze toho nadšeného hardrockera.

Na desku "Jsem trochu divnej" skupina zařadila dvanáct skladeb, jež se nesou buď v ostřejším, speedem lízlém tempu, nebo v tempu pomalejším, líbeznějším (v případě "Vím jak bolí" téměř písničkářském). Konstrukčně se jedná o vcelku jednoduché kousky, stavěné na generací ověřených postupech. Tedy - kytary prolínající se mezi pisklavě starodávným vybrnkáváním ("Co s tím", "Jako poprvé") a harcovnickou ostrostí ("Mám svý", "Tlaky v hlavě"), kytarám adekvátní rytmika a Izaiášův zpěv rozprostírající se někde kolem Dalibora Jandy, Petra Jandy a vychlastaného Jandy kteréhokoliv. Podtrženo sečteno - klasický zvuk, klasické aranžmá, klasické plusy i mínusy.

Po textové stránce je Doga klasickým případem v duchu "nedělejme si s tím hlavu". Jasné, přímočaré, všeobsažné a hlavně pařanské texty, vždyť to by snad ani nemohlo vyjít, kdyby se v textech nezmínili o chlastu, drogách, sexu a rock‘n‘rollu. Zajímavá je autorská spoluúčast Jarka Nohavici (ačkoliv se již podílel i na předešlé desce) na textově asi nejpovedenější písni "Vím jak bolí" a pak také Hagenovy "Tlaky v hlavě", za které by se Tři sestry nemusely ani na okamžik stydět. I producent Aleš Brichta přispěchal se svojí troškou, ale raději to nebudu komentovat.

Doga natočila album spíše průměrné, což rozhodně nemusí znamenat špatné. Dokonce, bráno v rámci spřízněných hudebních těles, půjde dozajista o počin vyjímající se nad obyčejnou šeď. Nicméně mám dojem, že je to stále málo. A nebude to tím, že hrají hudbu, jež v současnosti není na vrcholu...

CD k recenzi poskytla firma Warner Music.

Album: