Ačkoli šéf realizačního týmu Michal Kaščák nechtěl prozradit jméno, které by pro letošní Pohodu mělo být tím nejžhavějším, nedočkavý dav pod hlavním pódiem dal jednoznačně najevo, že minimálně v pátek je největší hlad po Klaxons. Pionýři nu-raveu na pódium přišli po Ianu Brownovi. Jak prozaické. Vždyť celá ta nová raveová vlna navazuje právě na madchesterské šílenství, které krom Happy Mondays definovali Brownovi The Stone Roses.

Dobře naladěný Ian Brown již na tiskové konferenci proklamoval, že ho na Pohodě trápí jediná věc, a sice to, že jeho set má trvat jen jednu hodinu. Ale že prý udělá maximum proto, aby ho co nejvíce natáhnul. Možná kecal, ale spíše mu mat dalo plánované náročné a zdlouhavé zvučení Klaxons - na pódium přišel minutu po osmé a odešel z něj jednu minutu po deváté. Celé vystoupení orámoval do dvou stěžejních skladeb The Stone Roses - "I Wanna Be Adored" a "Fool's Gold". Ze sólové tvorby měl největší ohlas pilotní singl jeho poslední desky "My Way" - "Stellify". Živá verze mě utvrdila v tom, že se jedná o jednu z nejlepších jeho skladeb a že ještě stále není (hudebně) po něm.

Klaxons nastoupili s mírným zpožděním, ale pod pódiem vyvolali pozdvižení. Okamžitě se v prvních řadách rozsálal slušný mosh pit, což na jednu stranu způsobilo nadšení v očích Jamieho Reynoldse - nemůžu si pomoct, ale podle mě měl oblečené pyžamo -, ale na stranu druhou i zděšení v očích mnoha menších dívek, které si na své miláčky poctivě vyseděly flek. Jestli tohle patří i na festivaly, nebo jen na koncerty, je složitá otázka. Dostat se z takové vřavy ven totiž nebylo jednoduché a ne každý je na něco takového připraven.

Od "Golden Skans" se to pod pódiem ale přece jen uklidnilo a pokračovalo se již v rámci festivalových mezí. Diváci reagovali, skákali, zpívali, přidávali podkresové vokály... Myslím, že Klaxons museli být spokojení. Stejně jako museli být spokojení s reakcí na nové písničky, které povětšinou publikum kvitovalo se stejným nadšením jako zajeté věci z debutu. Celý set vygradoval hitovou coververzí "Not Over Yet". A opravdu ještě nebylo po všem.

V tu chvíli totiž na O2 Stage začínali svůj set rovněž ostrovní dancemejkři Friendly Fires a zvukově i celkově Klaxons knockoutovali hned ve druhém kole ("Jump In The Pool"). Extatická zvuková stěna, kterou dokázali kompletně zahltit modrý stan, byla neuvěřitelná. Ed Macfarlane po pódiu lítal jako blázen. A tančil. Ale jak. Kdyby v nějakém klubu na Stodolní udělali taneční obdobu karaoke u kovové tyče, tak on je první přihlášený. A vyhraje.

Propojení obou prvků - tedy dokonalého zvuku a aktivního dění na pódiu - mělo za následek strhující průběh celého koncertu. Zatímco zvukové vítězství nad Klaxons lze přičítat prostředí (stan a open-air scéna je prostě rozdíl), přece jen trochu strnulé vystoupení Klaxons už Friendly Fires roli usnadnilo. "Paris", hitovka, která FF vlastně udělala, sice naživo zůstala ledacos dlužná (hlavně mimo refrén), ale závěrečná kalba, během které si udělal Edd Gibson minutový trip do publika, vše správně vygradovala.

Pokud ale jde o tripy do publika, králem dne se stal ještě odpoledne anti-folkový anti-bard Adam Green. V Praze se na něj přišlo prý podívat jen několik desítek lidí, a i přesto zkoušel stage diving, takže slušně zaplněná Tesco Stage si o to přímo říkala. Tentokrát to ale Green na sluníčku přehnal s plechovkovým Zlatým Bažantem - ostatně v jednu chvíli se vyznal z toho, že jsou k sobě přitahováni -, takže to rozjel ještě více. Prohlásil se za slovenského Ozzyho - ještě předtím mu stihl vynadat za to, že na Pohodě není -, svlékl se do půlpasu a přihulil pod kotlem.

Po dvou ne až tak úspěšných skocích do publika (při tom druhém si vypůjčil od jednoho z diváků tričko) se alespoň vztyčil na zábradlí s majestátností Eiffelovky a do závěrečné skladby "Jessica" vystřihnul vokální sólo odbočku, během které ho kapela pobaveně sledovala a fotila. Snad proto, aby jim to druhý den uvěřil. Po hudební stránce jeho vystoupení rovněž nemělo chybu, stejně jako neustálé odbíhání k Adamsově hitu "(Everything I Do) I Do It For You", který zřejmě nemohl dostat z hlavy. Nikdo nechtěl odejít, ale přídavek nebyl. Kapela vzkázala, že Green už má dost.

Pátek ale také patřil pohodovým žánrům - reggae, blues a soulu. Odpoledne zpříjemnili australští Blue King Brown se sympatickou frontwoman s nesympatickým jménem Natalie Pa'apa'a a po půlnoci hlavní Bažant Stage uzavřel tradičním reggae v netradičním reaggae ohozu (bílé kvádro) Max Romeo. Největší aplaus ale sklidila Sharon Jones s The Dap-Kings, která nabídla osvěžující oldskůlový průřez black music. Její těžký soulový hlas neměl v pátek konkurenci.

Ve stínu těchto vystoupení tak zůstaly i velké koncerty. The Futureheads hráli jen pro poloplnou hlavní scénu, protože v Garnier Aréně zrovna vystupovala Jana Kirschner, ale o to vře|ejší a pozornější prostředí jim diváci připravili. Celý den otevíral nedávno v Praze vystoupivší zeleninový kabaret Vienna Vegetable Orchestra, který diváky ujistil, že si pro trenčínské vystoupení koupil na trhu čerstvé nástroje (obzvláště vychvaloval zvuk slovenských cuket). Aparát přehulili rozpolcení Wovenhand - dva oblečení do půlpasu jen v tetování, dva komplet v černém, přičemž zpěvák David Edwards jako by vypadl z nějaké westernové gangsterky. A za sázku stály i irské akvizice - jak skupina Ferguse O'Farella Interference, tak písničkář Jape. Škoda jen toho zrušeného vystoupení Micachu And The Shapes.