Začněme tím, co vaše fanoušky zajímá asi nejvíc - jak se daří Chimu?

Chi už je doma z nemocnice a pracují s ním skvělí lékaři, ale dělá jen malé pokroky. Má spánkové cykly, probouzí se a usíná, ale stále neodpovídá.

Na postu basáka jej dočasně nahradil Sergio Vega. Jak vám to spolu klape?

Se Sergiem jsme přátelé už od dob, kdy s námi jeho skupina Quicksand jela začátkem devadesátých let turné. Když si Chi asi před deseti lety zranil nohu a musel odjet z právě startujícího reunion tour Black Sabbath, Sergio za něj narychlo zaskočil. Není to tedy naše první spolupráce.

Takže vládne spokojenost?

Myslím, že ano. Poslechni si desku - všechno je v pohodě. Máme se výborně, děláme skvělou muziku, prostě pohoda.

Deftones jsou považováni za průkopníky ve využívání samplů, gramofonů a podobných věcí v metalové muzice. To všechno je vlastně tvoje práce. Jak ses k tomu dostal?

Když jsem začínal, neměl jsem žádné vybavení, jenom pár desek. Snažil jsem se být kreativní a s kámošema jsme probírali nové postupy. Od té doby jsem se zlepšoval, začal jsem používat odlišné věci jako třeba kytarové pedály a časem jsem si mohl dovolit koupit klávesy a naučit se na ně hrát a něco skládat. Technologie se stále zlepšovala, takže jsem kromě míchání a samplování mohl začít zkoušet vytvářet i vlastní zvuky a myslím, že jsem se od té doby dost zlepšil. Obecně je ale v metalové nebo rockové muzice těžké najít si vlastní prostor pro tuhle tvorbu. Na nové desce mi hodně pomohl náš nový producent Nick Raskulinecz, který dokázal vycítit, kde budou moje zvukové stopy sedět nejlépe, a celkově to dost nakopnul.

Dlouhou dobu jste byli označováni jako nu-metalová skupina. Myslíš si, že tenhle styl už je skutečně mrtvý?

Já nevím, co si hudební časopisy a lidé myslí, ale řekl bych, že nu-metal byl mrtvý ještě dříve, než vůbec vznikl. Novináři rádi vymýšlejí nové škatulky a ještě raději je pak odepisují. Tohle musíš zkrátka vypustit. Důležité je být sám sebou. Vidíš to sám, někdo nás označuje jako rockovou skupinu, někdo jako metalovou - je docela těžké nás zařadit. Myslím, že "White Pony" musel celý nu-metal pořádně šokovat.

Odkazuje sovice sněžná z vašeho bookletu na něco konkrétního? Třeba jako "White Pony" na kokain?

Všichni za tím hledali koks, ale to vůbec nebyl ten správný smysl. Chtěli jsme utéct ze stáje, kde jsme byli uvázáni ze všemi ostatními kapelami, a být tím bílým poníkem - tím čistým a odlišným od všech ostatních. Další význam byl jen náhoda. Pokud jde o sovu, ta nic konkrétního nesymbolizuje.

A obdivuješ sovy jako živočišný druh?

No jasně! Kdo by neměl rád sovy? Ta grafika se nám moc líbí - kombinace jejího bělostného těla a temných očí je prostě uhrančivá.

Při poslechu "Diamond Eyes" jsem nenašel žádný výrazný posun oproti předchozí desce "Saturday Night Wrist". Spatřujete jej vy sami?

Určitě více soustředění, efektivity, méně promarněného času, více vyspělosti a více zábavy. Mnohem více zábavy!

Na druhou stranu jste udělali velký progres ve vlastním zvuku. Myslím tím hlavně Stephanovy riffy, které syrovostí připomínají vaše kořeny. Byl to záměr?

Nevím, jestli šlo o záměr, ale spíš si myslím, že Stephan měl zkrátka velmi kreativní období. Na těch riffech makal až do sedření. Celá ta deska byla hotová v řádu týdnů, což u nás nebývalo zvykem a jenom to dokazuje, jak moc kreativní jsme byli. Všichni.

Teď mě zajímá nevydaný "Eros". Tvrdili jste, že jste jej uložili k ledu, jelikož vás umělecky nevystihoval. Jak to mám chápat?

Po té nehodě se událo mnoho změn a my jsme byli postaveni před mnoho otázek: "Máme čekat, až se Chi uzdraví? Nebo máme na jeho místo někoho najmout?" Nakonec přišel Sergio a my jsme usoudili, že je hloupost vydávat "Eros", když tu Chi není s námi.

"Diamond Eyes" zatím sklízí velmi kladné kritiky. Znamená to, že jste udělali správný krok?

Určitě ano! Tahle deska vystihuje, kde v tuto chvíli jsme a kdo právě teď jsme, a to včetně Sergia. Jak už jsem řekl, nedokážu si představit, že by vyšel "Eros" a Chi by u toho nemohl být.

Jak moc se tyto dvě nahrávky liší?

Nijak výrazně, obě znějí jako Deftones. Na každé desce bude ta naše dynamika, tvrdé skladby, jemnější skladby, elektronika...

Osobně doufám, že "Eros" se jednoho dne přece jenom podívá ven...?

Myslím, že ano. Až přijde ten správný čas.

Teď trochu nostalgie: ty a Stephen máte letos čtyřicítku na krku. To by mohl být vhodný moment k ohlédnutí zpátky a nějakému shrnutí?

Jo, to asi jo (smích). Popravdě, na třicet už se necítím, ale i ve čtyřiceti si užíváme života a myslím, že se to odráží i na nové desce - pořád umíme nahrát dobrou desku.

Přesto mě zajímá, jestli bys ta dvě desetiletí Deftones dokázal nějak shrnout?

To nevím, už je to všechno tak dávno. Když jsme začínali, nikdy bych neřekl, že vydržíme tak dlouho. Ale zároveň jsem si nemyslel, že by to někdy mělo skončit. I přes všechny nesnáze, které nás potkaly, si myslím, že stále držíme a stoupáme na vrchol. Je to skvělé - tenhle prostor, tenhle čas, tahle skupina a to, co děláme. Je to vážně moc skvělé.

Zanedlouho zahrajete poprvé v Česku. Měli byste vědět, že tady máte velmi širokou fanouškovskou základnu. Každoročně se zde koná takzvaný Defest, kdy se sejde několik kapel, aby hrály vaše skladby. Co tomu říkáš?

Wow, to je úžasný. Cením si toho, že naši fanoušci něco takového dělají. Těším se na koncert v Česku, určitě to bude zábava.