Začínal teprve druhý song setu Parov Stelar Band a lidé už řvali, jako by všichni dostali skvěle placené místo u firmy testující luxusní hotely v Karibiku. Už tehdy bylo jasné, že by se muselo stát něco strašného, aby se to změnilo. Nestalo. Je fajn, když máte takto oddané publikum, protože jakmile jednou vznikne atmosféra, musíte být opravdoví břídilové, abyste ji zabili. Parov Stelar, neboli Marcus Füreder z rakouského Lince, může za extatický večírek děkovat hlavně své kapele. Zatímco on postával za notebookem a mixážním pultem a občas spíše symbolicky pohnul nějakým potenciometrem, čtyřka před ním se činila. I nezaujatý posluchač musel uznat, že tenhle večírek má svou přidanou hodnotu.

Onou přidanou hodnotou byla zejména nejvýraznější dvojice kapely - zpěvačka Beate Baumgartner a saxofonista Markus Eckmayr. Oba byli skoro celý večírek takřka na dosah věčně zvednutých rukou davu a užívali si energie, která z něho prýštila. Beate ukazovala svůj sex appel, jež se jí podařilo vyjádřit také zpěvem. Nesnažila se o pěveckou gymnastiku, ale klidně jen chytře opakovala jednoduchou frázi, kterou ještě zvyšovala teplotu v napěchovaném sále. Od složitostí tady byl saxofonista Markus. Většinu času sice poslušně doplňoval samply ze zaprášených swingových desek, ale téměř v každém tracku dostal sólo a posunul jím večer vždy do muzikálnějších rovin. Chytře gradoval svou hru až k vypjatým výškám, jež zvládal s jistotou protřelého jazzového hráče. Zkrátka, ať to bylo tvrdostí plátku nebo pevností nátisku, svou altku vyškrtil na konci sól až na hysterickou sopránku. Bylo to vítané osvěžení, protože v naprogramovaném mechanickém soukolí neměli bubeník Andreas Lettner a basák Stefan Hölzl příliš prostoru.

Dostalo se na všechny zásadní kousky. Zazněla "Kisskiss", "Matilda" a zejména pak věci z aktuálního dvojalba "Coco": například "Ragtime", "Silent Snow", "Dandy Girl" nebo "The Mojo Radio Gang". Jednoznačný prim hrál taneční beat, a to i u kusů, které třeba na desce trochu zvolní. Ačkoli skladby netvořily set, tepaly celou dobu prakticky ve stejné frekvenci a občas spíše zvýraznily pocit, který vyvstane na mysl při poslechu Stelarových desek - že je to všechno vlastně jen ordinérní disco-house beat s trochou starých samplů, aby splňoval nároky měšťácké "exkluzivní hudby". Vlastně za chvíli to bylo pro ne zcela pohlceného hosta celkem schematické... každý break byl očekávaný, stejně jako ona zmíněná saxofónová sóla. Ono, když jste stáli za zvukařem, tak být lehce nezasvěceným zase nedělalo takový problém. Zvuk Akropole totiž hradbu těl úplně nepřekonal. U vchodu do sálu se dalo při zvýšení hlasu bavit s okolostojícími.

Stelar má na taneční scéně spíše lokální význam. Pokud však při domácí konzumaci jeho desek máte pocit, že naživo by to mohlo fungovat o dost lépe, tušíte správně. Ti, kteří stihli koupit rychle rozebrané lístky, se mohli přesdvědčit a spoluvyprávět úžasnou atmosféru, která koncertu vládla. Stelar po vystoupení nadšeně slíbil, že se v Česku ještě určitě ukáže. Snad se z jeho bandu nestane nová inkarnace Kosheen.