Podávat hlubší exkurs do světa Transglobal Underground (TGU) by na těchto místech bylo dnes jistě zbytečné. Dá se předpokládat, že komu je jejich hudba blízká, našel si už příležitost k živému setkání s kapelou. V Praze hrává zejména posledních pár let často, když už nepřijíždí v kompletní sestavě, objevuje se v podobě okleštěného sound systému - jak se stalo naposledy v prosinci rovněž v Roxy. Poslední pražský koncert se od těch ostatních v zásadě nelišil, novinkou mohla být prezentace dosud nehraných skladeb z nové desky "Yes Boss, Food Corner".

Zaškatulkovat styl, který TGU produkují, je naštěstí takřka nemožné. V tanci uzpůsobených prostorách Roxy si člověk více všimne tanečních aspektů jejich hudby, když hrají na rockovém festivalu (E.T.JAM 97), předvádějí živelný bigbít, když vystoupí na etnickém WOMADu, spojujeme si je s world music. A přitom v každém z uvedených prostředí byli mezi ostatními kapelami vždy tak trochu mimo. Podléhají vlivům vskutku "transglobálním", krom černočerného dub-reggae, orientálních melodických motivů, čisté ostré rytmiky, ryze evropských drumm&baseových riffů a současného euroamerického diska, byste na nich jistě našli - úměrně svému hudebnímu vzdělání - ještě mnoho podob.

Pocity, které se člověku během hraní TGU honí v hlavě, jsou podobné tu dojmům z domácího Švihadla, tu z progresivních Tata Bojs (třeba i dík úderné rytmičnosti a propojování živého s umělým), tu svými ďábelskými rytmy připomínají Young Gods, už při pohledu na bubeníka Hamida Mana TU nelze nevzpomenout Davida Bowieho. Jistě rozdílné kapely, a přitom jedno mají společné - koncerty jsou pověstné uvolněnou náladou, ohromnými přelivy energie mezi muzikanty a diváky, napětím, živlem. Stejně jako u Transglobal Undergroud.

Aranže, ač by k tomu po delší době mohly spět, neznějí monotónně, dík početnému ansámblu (muzikantů je sedm, na každého vycházejí v průměru dva nástroje) mohou žánrové polohy a zvuk podle potřeby obměňovat. Napětí nedocilují jen nadupanými rytmickými spodky (až pět zapojených bubeníků může v tomoto případě fungovat nad očekávání účinně), někdy k němu stačí několikaminutové sólo na sitár (Sheema Mukherjee), ústící ve smršť, připomínající hardrockové výstupy Jona Lorda, nebo drsné rapo-scatující bloky zpěváků a zpěvačky. I když zrovna zpěvačce (Doreen Thob) bych snahy o to sunout hudbu TGU jinými než středními proudy nepřičítal - nemá daleko k tomu, co předvádí Tonya Graves v domácích Monkey Business.

Podtrženo sečteno - TGU se zatím daří slušně balancovat na hranici toho nejpopovějšího a nejpřímočařejšího z world music a současně toho méně obvyklého až okrajového z taneční scény. A to je patrně místo, které jim zajišťuje poměrně silný a stále sílící přísun diváků z obou zmíněných sfér - diváků spřízněných a spokojených. Směr, ke kterému se budou v budoucnu přiklánět, si netroufám odhadovat a upřímně se mi do toho ani nechce (předvedené skladby z nové desky by mě mohly vést k ne zrovna nadšeným závěrům), rád si je ve svých představách zakonzervuji v takovém rozpoložení a v takové atmosféře, které si vytvořili v úterý v Roxy.

Transglobal Underground, Roxy, Praha, 27.3.2001