V úterý se pražském klubu Roxy vybarvili Transglobal Underground v plné kráse.
© facebook interpreta
Podávat hlubší exkurs do světa
Transglobal Underground (TGU) by na těchto místech bylo dnes jistě zbytečné. Dá se předpokládat, že komu je jejich hudba blízká, našel si už příležitost k živému setkání s kapelou. V Praze hrává zejména posledních pár let často, když už nepřijíždí v kompletní sestavě, objevuje se v podobě okleštěného sound systému - jak se stalo naposledy v prosinci rovněž v Roxy. Poslední pražský koncert se od těch ostatních v zásadě nelišil, novinkou mohla být prezentace dosud nehraných skladeb z nové desky "Yes Boss, Food Corner".
Zaškatulkovat styl, který TGU produkují, je naštěstí takřka nemožné. V tanci uzpůsobených prostorách Roxy si člověk více všimne tanečních aspektů jejich hudby, když hrají na rockovém festivalu (E.T.JAM 97), předvádějí živelný bigbít, když vystoupí na etnickém WOMADu, spojujeme si je s world music. A přitom v každém z uvedených prostředí byli mezi ostatními kapelami vždy tak trochu mimo. Podléhají vlivům vskutku "transglobálním", krom černočerného dub-reggae, orientálních melodických motivů, čisté ostré rytmiky, ryze evropských drumm&baseových riffů a současného euroamerického diska, byste na nich jistě našli - úměrně svému hudebnímu vzdělání - ještě mnoho podob.
Pocity, které se člověku během hraní TGU honí v hlavě, jsou podobné tu dojmům z domácího Švihadla, tu z progresivních
Tata Bojs (třeba i dík úderné rytmičnosti a propojování živého s umělým), tu svými ďábelskými rytmy připomínají
Young Gods, už při pohledu na bubeníka Hamida Mana TU nelze nevzpomenout
Davida Bowieho. Jistě rozdílné kapely, a přitom jedno mají společné - koncerty jsou pověstné uvolněnou náladou, ohromnými přelivy energie mezi muzikanty a diváky, napětím, živlem. Stejně jako u Transglobal Undergroud.
© facebook interpreta
Aranže, ač by k tomu po delší době mohly spět, neznějí monotónně, dík početnému ansámblu (muzikantů je sedm, na každého vycházejí v průměru dva nástroje) mohou žánrové polohy a zvuk podle potřeby obměňovat. Napětí nedocilují jen nadupanými rytmickými spodky (až pět zapojených bubeníků může v tomoto případě fungovat nad očekávání účinně), někdy k němu stačí několikaminutové sólo na sitár (Sheema Mukherjee), ústící ve smršť, připomínající hardrockové výstupy Jona Lorda, nebo drsné rapo-scatující bloky zpěváků a zpěvačky. I když zrovna zpěvačce (Doreen Thob) bych snahy o to sunout hudbu TGU jinými než středními proudy nepřičítal - nemá daleko k tomu, co předvádí
Tonya Graves v domácích
Monkey Business.
Podtrženo sečteno - TGU se zatím daří slušně balancovat na hranici toho nejpopovějšího a nejpřímočařejšího z world music a současně toho méně obvyklého až okrajového z taneční scény. A to je patrně místo, které jim zajišťuje poměrně silný a stále sílící přísun diváků z obou zmíněných sfér - diváků spřízněných a spokojených. Směr, ke kterému se budou v budoucnu přiklánět, si netroufám odhadovat a upřímně se mi do toho ani nechce (předvedené skladby z nové desky by mě mohly vést k ne zrovna nadšeným závěrům), rád si je ve svých představách zakonzervuji v takovém rozpoložení a v takové atmosféře, které si vytvořili v úterý v Roxy.
Transglobal Underground, Roxy, Praha, 27.3.2001