Upřesněme si to hned na začátku. Dobu, kdy jsem celá zvlhlá odcházela z koncertu My Chemical Romance, mám úspěšně za sebou, přesto jsem neodolala a vyrazila zavzpomínat na rané gymnazijní časy spolu s 30 Seconds To Mars. Jejich poslední desku zrovna nežeru, ale čeho jsem se bála nejvíc, byly zástupy našich polských sousedů, které jsem tušila podle jejich hojné účasti v diskuzním fóru na last.fm, kde člověk pomalu neviděl české slovo.

Když dvacet minut před plánovaným začátkem koncertu zhasla světla, lekla jsem se, že vypadl proud. Omyl, předkapela číslo jedna. Nevěděla jsem, kdo to je, ale tři omdlelé deváťačky a moře rozsvícených mobilů a foťáků, které zářilo víc než samotná stage, naznačovalo, že přijde někdo velký, minimálně Dalajláma nebo aspoň Lady GaGa. Nakonec to byli Street Drum Corps, na jejichž začátku to vypadalo, že do sálu vtrhla ilegální Antifa. Později jejich zpěvák předváděl taneček ždímající maximum z kyčlí tak, že připomínal Davida Bowieho v období called Ziggy Stardust, aby se pak přetransformoval do žoldáka s přilbou a plynovou maskou, na sobě pouze vosí pruhované punčochy (pravděpodobně z poslední kolekce New Yorkeru). A samotná hudba připomínala podobný cirkus, ovšem v dobrém slova smyslu.

Rozhodně bavili víc, než druhý support, dánští Carpark North. Ti sice měli docela cool image sebranky kolem Mobyho a při příchodu na pódium jim cvrkaly zvuky jako z konzole Nintendo, ale o co víc mne oblažili na duši elektro hrátkami, o to méně ukojili moje úchylácké choutky přirovnat kapelu k další dvaceti jiným. Palec dolů.

Výhled na celou stage následně zakrylo obrovské černé sukno. Původně jsem si myslela, že někdo zemřel, ale bylo mi objasněno, že se za závěsem chystá něco velkého. "Mám hlad, mám žízeň a chci domů," brečela vedle ortodoxní fanynka po tři čtvrtě hodině a demonstrativně si dala sluchátka do uší. Lépe zoufalou situaci shrnul v autě jen můj otec, když se mi svěřil: "Já už jsem potom úplně zapomněl, na co vlastně čekáme!". Bylo to úmorné, opravdu. Navíc po odhalení se neobjevila žádná fantaskní scéna za zrcadlem, jak všichni předpokládali, celý koncert vysílala chabá obrazovka staré klipy a aktuální záběry z koncertu.

Co kapela nezvládla scénou, dohnal Jared, lev salónů, na kterém to večer celé stálo, svojí show. Svíjel se u mikrofonu, dělal zběsilé otočky, pozval si kumpány s pořádnými baterkami, s nimiž se snažili oslepit holky v prvních řadách, zahrál akusticky a na citlivou strunu, zjevil se v kápi jako lord Voldemort, šplhal po konstrukci, ukázal bradavky, oblékl si českou vlajku a hlavně: byl strhující. Především pro fanynky z prvních řad, které mají výbornou trefu. A tak se moment, kdy to Jared Leto schytal plyšákem do hlavy, stal mým osobním zážitkem večera.

Osobním překvapením pak bylo zjištění, že do arény zdaleka nepříšly jen holky, které hysterickým ječením a pištěním tak trochu kazily celkový zvuk, který byl jinak na jedničku. Naopak, gender situace v sále byla překvapivě fifty-fifty. Přesto byla Jaredova závěrečná vize největší pecky nového alba, skladby "Kings And Queens", nerealizovatelná a megalomanská. Chtít po publiku, pro které je 30 Seconds To Mars rockovou kytarovkou nejtěžšího kalibru, aby udělalo circle pit... Tss, k smíchu.

Shrnuto podtrženo, velký večer pro malé holky. Nemyslím to nijak zle, jen je prostě jasné, jaké publikum si 30STM vyhlídlo, zacílilo a nakonec i úspěšně sestřelilo jedinou ranou. Ale já už jsem na věty typu: "I will remember this show forever!" asi trochu stará.