Začnu hádankou. Jestlipak, Petře, víš, co se bude dít 11. února? (Rozhovor se z technických důvodů nepodařilo vydat před 11. únorem - pozn. red.)

Devátého února má syn narozeniny. Ale jedenáctého? Nemám páru.

Jedenáctého února je den, kdy v Brně hraje ABBA. Splní se ti sen, o kterém zpíváš na nové desce "Takže dobrý"?

Fakt? Ty vole, já se poseru, ABBA v Brně! To jsem vůbec nevěděl, musím si to hnedka zapsat. My budeme na písničku "Den kdy v Brně hrála ABBA" točit videoklip, no tak teďka je jasné, že ho natočíme na tom koncertě! Ty vole, to je bomba... Ty vole... Samozřejmě je to splnění snu, i když jde v podstatě o revival. Ale tím spíš.

Čím to, že tě ABBA tak dostává?

Strašně se mi líbí ta muzika a celý ten systém, kdy lidé z provinčního Švédska chtěli udělat hudbu, jíž by se proslavili po celém světě. Což se jim podařilo. Vím, jak ABBA skládala písničky, viděl jsem množství dokumentů, mám o nich doma i pár knížek. Je to prostě kapela, kterou mám rád. Navíc když se mým dvojčatům dřív nechtělo ráno do školy, pustil jsem jim song "SOS" a hnedka to šlo. Samozřejmě za doprovodu společného skákání po posteli.

Možná je to bizarní srovnání, ale tvoje Mňága a švédská ABBA mi přijdou v mnohém podobné. Tak třeba: obě kapely jsou typické jakoby veselými melodiemi a zároveň smutnými texty. Jeden z nejznámějších hitů ABBY "Mamma Mia" začíná slovy "I've been cheated by you since I don't know when". Co ty na to?

Za to přirovnání ti děkuju. Tomu srovnání se nebráním a rozhodně ho budu podporovat!

Mňága měla pesimistické texty hlavně ve starším období, které skončilo s deskou "Dutý ale free" v roce 2006. Od té doby hrajete, jak ty sám říkáš, veselý realismus. Kde nastal ten předěl? Souvisí nějak s tím, že ses rozvedl a podruhé oženil?

No jasně. Tehdy jsem objevil lásku a teď vidím svět jako ideální příležitost k tomu, abych prozkoumal sám sebe a všechno okolo. Předtím to u mě takhle nefungovalo. Život je strašně příjemná hra, která samozřejmě není ideální, ale i to těžký tě může posunout.

Jestliže to u tebe před "Dutý, ale free" takhle nefungovalo, jak je možné, že to tak dlouho vydrželo?

Vždycky nějakým způsobem vyrosteš a naučíš se vidět svět nějakým způsobem. Většinou dostaneš to, co chceš. Takže když budeš tvrdit, že je svět na hovno, tak pro tebe opravdu na hovno bude. Většina lidí, kteří za něčím jdou, toho skutečně dosáhnou. Třeba takový Leoš Mareš. Ten ví, co chce, a opravdu to dostane. A zcela seriozně ho respektuju - daleko víc než nýmandy, kteří tvrdí, že všechno je na hovno a to hovno budou mít.

Ty jsi býval takovýhle nýmand?

Měl jsem názor, že život je prostě divný, nic se nemůže pořádně podařit a všichni jsou strašně sami. Prostě takové ty bludy, které se teď snažím už nešířit. Nejdůležitější totiž je, jak se nakonec cejtíš. Vem si člověka, kterej je zahrnutej bohatstvím - majitele fotbalového klubu Chelsea. Já o něm nevím vůbec nic, jestli je šťastný, nebo ne. On může být klidně úplně v prdeli! Protože tohle ti fakt k ničemu není. Samozřejmě že lidé, kteří žijí v absolutní bídě, umírají na hrozné nemoci a nemají základní věci, jako je bydlení a jídlo, jsou na tom špatně, o tom nemusíme diskutovat. Ale pocit, jaký máš ze života, není na vnějších podmínkách až tak závislej. Já teďka bydlím na vesnici a tam je spousta lidí, kteří mají suché z nosu. A jsou přitom v pohodě. Řeknou mi třeba: My si každý den se ženou vlezem na půl hodiny do vany. Jste kingové, říkám si v duchu, protože tohle kdejakej magnát nemá a jezdí s prominutím do bordelu. Takže vy jste deset levelů nad ním. Je to prostě o vidění světa, který já měl mizerný. Teď si myslím pravý opak. Nechci ale nikoho poučovat, protože jak se říká, žák má být připraven. Já se připravoval čtyřicet let.

Upřímně, nebylo kolem roku 2003 a desky "Web Site Story" složité tu tvoji neustálou depku popsat? Neměl jsi pocit, že jsi tuhle emoci vyjádřil už ikskrát a nevíš, jak ji recyklovat?

No právě. Poslední deska v tomhle mým minulým životě byla "Web Site Story". Když jsme ji točili, dopadlo to tak, že jsem zůstal ve studiu sám. Základy byly hotové, ale já fakt nevěděl, jak mám dodělat texty. Všechno bylo na hovno, všechno byly depky... Pak jsem to teda nějak dopytlíkoval, i když jsem na to nebyl kdovíjak pyšnej, a říkal jsem si: Dobrý no, ale co bude příště? To jsem absolutně netušil. Naštěstí jsem za tři měsíce potkal svoji druhou ženu Zuzanu a všechno bylo jinak.

Co všechno se tím změnilo?

Změnil se mi život, ale tebe bude asi zajímat, co se změnilo v kapele. Přestal jsem být, respektive přestávám být, takový podrážděný uzurpátor. Řekl bych, že jsem teď na lidi příjemnější. Dřív jsem byl věčně podrážděnej. Ono když ti pořád něco chybí, seš pořád podrážděnej.

Jo, říká se tomu mindrák.

(směje se) Třeba. Většinou to ale není komplikovaný. Když se někdo tváří nasraně, bude pravděpodobně nasraný.

K minulému životu se často vracíš v písničkách. Není toho ale někdy až moc, jako třeba na minulé desce "Na stanici polární"? Ta mi přišla v tomhle ohledu monotematická.

Já to rozumím. Cítím to podobně, ale na rozdíl od tebe jsem byl autor, kterej se potřeboval vykecat i s tímhle vědomím. Říkal jsem kapele: Chlapi, já se omlouvám, je tam textů a kecání a všeho, ale chtěl jsem to takhle udělat. Nemohl jsem to obejít. Měl jsem tu potřebu a stojím si za tím. Ale chápu, že pro lidi to nemusí být až tak zajímavý.

Co vede kapelu k tomu, že po dvaceti letech změní producenta?

To je třeba to, že se přestaneš bát.

Bál ses?

Samozřejmě. Jsi zvyklý na jednu cimru, kde nahráváš písničky celý život. My jsme tam dělali od roku 1993. Nikdy to nebylo špatný, ale přestalo se to vyvíjet. Najednou se sám sebe zeptáš, jaké by to bylo, kdybys změnil studio. Je to možná primitivní, ale zásadní rozhodnutí. Je to jako poznat nové zaměstnání, nový vztah, nové místo k bydlení. Znám pár českých kapel, který natáčej furt ve stejným studiu a stojí to za houby. Vidím na nich, jak jsou tím omezení. Říkám jim, aby to zkusili jinde, protože zní pořád stejně. Který to jsou? To ti nemůžu říct, ale jedna je plzeňská.

Třeba nahrávání zpěvu je hrozně intimní věc. Sypeš tam svoje texty a ne vždycky se ti to daří. Bojíš se, jestli tě někdo neslyší, že zpíváš falešně. S předchozím producentem Petrem Slezákem to bylo v pohodě, tak jsem se nechtěl otevírat před někým jiným. Řekl jsem si ale, že takhle v životě nic nového nepoznáme. Když změníme producenta a studio, bude to třeba zábavnější, třeba se dokážu otevřít daleko víc, třeba zjistím, že jsem to dělal celou dobu blbě. Takže pro nás bylo nahrávání nové desky s Ondřejem Ježkem novou zkušeností a je jedno, jestli ji máš po deseti nebo dvaceti letech. Bavil jsem se o tom teď s Márdim z Vypsané fiXy. Ten tvrdí, že nejlepší je dělat desku pokaždé s někým jiným někde jinde. Na tom taky něco bude.

Z novinky jsem byl příjemně překvapený. Podle mě ukazuje Mňágu takovou, jaká ve skutečnosti je. A trochu připomíná její koncertní podobu, kdy třeba kytary už nejsou tak bezpohlavní jako na předchozí nahrávce. Zkrátka že Ondřej Ježek přinesl do kapely svěží vítr, který byl potřeba.

My jsme hrozně spokojení. I když desku vydáváme společně s EMI, děláme ji sami za sebe. Třeba si platíme vydání vinylu, protože deska vyjde i jako LP. Takže proto nám dost na výsledku záleželo a těší mne, že se ti album líbí.

Slyšel jsem, že ve hře byli i další producenti: Dušan Neuwerth a Jan P. Muchow.

Jasně. S Mouchou jsme byli domluvení, že u něj něco natočíme, volal jsem i Dušanovi. Ten ale chtěl být do telefonu hrozně vtipný, tak jsem mu řekl, že zavolám později. (smích) No a pak jsem byl za Ondrou a bylo jasný, že si sedneme. Ondra je týpek, který se s tím moc nepáře. My jsme taky měli vždycky ambice se s tím moc nepárat, ale nakonec jsme vždycky došli k tomu, že by měl mít zvuk nějaké parametry, aby se to mohlo vysílat v rádiu. Nový písničky se ale stejně v rádiu nikdy moc nevysílaly, tak jsme si v kapele řekli: Pojďme se na to už vysrat a natočit to, jak to leží a běží. Bylo to hrozně příjemný. Ondra Ježek seděl s náma vždycky ve studiu, dva metry od bubnů. Paráda. Navíc má svůj způsob snímání nástrojů a úpravy, který je fakt hustý.

Abych se přiznal, moc si nedokážu představit, jak by zněla Mňága pod Muchowem.

Já jsem si to taky nedokázal představit a právě proto bych do toho šel. Samozřejmě v momentě, kdy by to nebylo přínosné, by to asi poznala kapela i on. Takže bychom si třeba po třech písničkách řekli, že to nemá cenu. A nebo by to bylo naopak dobrý. Vůbec nevím, jak to Moucha dělá.

Na rozhovor jsi přišel přímo z natáčení videoklipu. Takže bude singl?

Ano. První singl a videoklip bude k písničce "S kufrem a se ženou" a na květen nebo červen plánujeme druhé video na "Den kdy v Brně hrála ABBA". Mám ještě takový nápad, že do třetice bychom vyzvali lidi, aby nám natočili klip. Jednak bychom oslovili fanoušky a jednak mám pár kamarádů, kteří dělají filmy a klipy. Teď budou mít možnost natočit klip pro nás. Tedy když to udělají zadarmo.

Takže třeba tvůj kamarád Petr Zelenka, který s vámi před lety natočil kultovní snímek "Mňága - Happyend".

Třeba Zelí nebo třeba Marcel Nevín z Ostravy, který s námi dělá televizní pořad "Ladí neladí". Nebo i jiní pošuci, které znám. Občas nám lidi sami od sebe píšou, že by nám udělali klip, třeba na Slovensku je šikovný kluk, který se jmenuje Jaris a ten dělá výborné klipy. Dnes je to tak, že vysokorozpočtové klipy neexistují, pokud nejsi v kategorii nějakých superstárů. Takže buď to lidi za těch tisíc euro udělají, nebo ne. Není tam moc co řešit, myslím, že všichni pracujeme zadarmo.

Říkal jsi, že rádia vás stejně nehrají. Kam tedy singl půjde?

Abych rádia neurážel - nemyslím si, že by měla povinnost nějakou kapelu hrát. Ten "Kufr" nám přišel jako prdelní píseň, ale má víc jak pět minut. Tak jsme ji zkrátili na tři a půl minuty a udělali k ní legrační videoklip. Takže to zkusíme a uvidíme. Když to nevyjde, tak se nic neděje. Ale jsem rád, že tentokrát máme singl víc akční, než byla písnička z předchozí desky "Na stanici polární".

Jaký má vlastně Mňága status? Přijde mi, že není neznámá, ale že by se o ní psalo na titulních stránkách novin, to se taky říct nedá. Je tedy něco mezi?

Je něco mezi. A já bych k tomu dodal, že je to dobře něco mezi. Když jsme loni v listopadu točili v Lucerna Music Baru dévédéčko, stačilo se o tom zmínit na webovkách kapely. Obvykle na nás chodí osm set lidí, teď přišlo jedenáct set a bylo vyprodáno. Děláme to bez masírky, nikdo nás nikam netlačí. Abychom mohli být v širším povědomí, museli bychom se chovat úplně jinak. Totálně. Museli bychom se jinak oblíkat, být loajální s módou, se stylem a tak. A když s podívám po naší kapele, moc takových lidí tam není. Každej si žije trošku jinak, takže tohohle nemůžeme nikdy dosáhnout. Já se tím netrápím, protože když přijedeme na festival do Trutnova, tak to tam v šest odpoledne totálně zmastíme. A pořadatel nám řekne, že tolik lidí na žádnou jinou kapelu nepřišlo. V osm večer přijedou hlavní hvězdy, který si tam lidi z úcty vyslechnou, ale nás právě taky.

Poznávají vás lidé na ulici? Myslíš, že třeba servírka, která tady obsluhuje, tě poznala?

Já doufám, že jo. Ale jestli ne, tak se vůbec nic neděje a neřeším to.

Když ti bylo dvacet, neměl jsi ambice být popovou hvězdou?

Když mi bylo dvacet, absolutně jsem nevěřil, že skončí komunismus.

Dobře, tak když ti bylo třicet.

Taky ne. Fakt ne. Upřímně ti říkám, že bych chtěl mít ty peníze a mít větší finanční zázemí, abychom se nemuseli honit. Ale pokud ta honička patří k tomu, abych byl spokojenej, budu to dělat takhle. Na druhou stranu - potkám třeba kamaráda muzikanta a ten s úctou pokyvuje hlavou, že máme každý druhý rok novou desku. Mně prostě takový způsob života vyhovuje.

Proč podle tebe dnes lidé na Mňágu chodí? Je to kvůli starým hitům jako "Hodinový hotel", nebo jsou zvědaví na novou produkci?

Člověče, nevím. Samozřejmě jsem nad tím přemýšlel, protože starší písničky znamenají část mého života, která je dost velká. Myslím si ale, že bychom to neutáhli na pět starých písniček, jako je "Hodinový hotel". Hráváme dvouhodinový koncert a lidi jsou v něm namočení od začátku do konce. Začneme hrát "Písničku pro tebe", "Rajčata a růže" a už to jede. Celou dobu to má nějakou úroveň. Takže myslím, že nás lidi berou jako živou kapelu s dobrýma textama. Kterých taky zas tak moc není.

Když jsi zmínil texty. Zatímco předchozí deska mi přišla monotematická, teď se mi zdá, jako by ses vrátil do své obvyklé textařské pohody. Z novinky jsem si zaznamenal třeba tohle: "V devatenácti píše první paměti a vůbec netuší, co bude ve dvaceti." Nebo "S ksichtem rozrytým jak řeznickej stolek sbalit nejhezčí ze všech hezkých holek." To je přece skvělé! Kam na to chodíš?

Děkuju. Je to tím, že když je člověk grafoman, průběžně si zaznamenává do různejch sešitků a pak je dobrý to zkompilovat. Když máš potom hotový text a podíváš se na něj, tak je buď v pořádku, nebo je tam něco blbě. A pak máš dvě možnosti: buď to, co je blbě, stihneš vyhodit, nebo ne a už to tam zůstane na furt. V tomhle mi teďka třeba pomohl Ondra Ježek. Snažil jsem se texty na novou desku napsat co nejlíp a v místech, kde jsem o tom třeba nebyl úplně přesvědčený, jsem si říkal, že to nějak projde. No a neprošlo. Ondra to vždycky odhalil. Podíval se na mě, jestli to myslím vážně a já věděl, že jsem prozrazen. Bylo to, člověče, docela dostkrát, šlo třeba o slovo nebo o řádek, ale jsem za to rád. Potřebuju, aby mě k tomuhle dokopal někdo zvenčí.

Taky mi přijde, že ses vrátil ke svým oblíbeným vlakům a nádražím. Začal jsi jezdit častěji vlakem?

Jo. Ve čtvrtek třeba jedu pendolinem do Prahy a hrozně se na to těším. Vlak je boží! Teď jsme jeli s klukama poslechnout si poslední verzi míchaček. Makali jsme celý den až do půlnoci jako čerti a ráno velmi časně vstali, abychom byli brzy doma. Všichni jsme měli na uších sluchátka, poslouchali jsme novou desku a najednou vidím ceduli s nápisem Lovosice. Dojeli jsme až do Ústí nad Labem. Volal jsem manželce, ptala se, kde jsem. Musel jsem říct, že v Levných knihách v Ústí nad Labem. Život je neuvěřitelný, i když byla celá sobota v prdeli.

A návrat podruhé: zatímco na sólové desce "Je čas!" (2005) jsi zpíval o tom, jak jedeš v Praze metrem nebo se procházíš po Smíchově, na novince Mňágy se jako by vracíš na malé město jako v době debutu "Made in Valmez". Je to vidět třeba v songu "S kufrem a se ženou", kde zpíváš o cestě z valašskomeziříčského nádraží. Je to tak?

Asi jo. Když se to podaří, je příjemný se po letech usadit. Největší zabiják je ale zase stereotyp, takže musíš dávat bacha, abys nezpakatěl. Dneska to není problém, protože letenky jsou levný, máme doma internet... Když chceš, máš kontakt, s kým chceš a kdy chceš. A když tě nasere zima, našetříš si dvacet papírů a odletíš do tepla. Jeden kámoš nedávno letěl do Egypta z Mnichova a letenky ho vyšly na dva tisíce. A to byl Mnichov. Když bys letěl z nějaké prdele, kam by ses samozřejmě musel nějak dostat, nestálo by to skoro vůbec nic.

Kromě tebe zpívá na novince jednu písničku, "Bezdomovskou", saxofosta Jiří Tibitanzl. Čím to?

Tak, jak je ta písnička na desce, ji Jirka přinesl na demáči. Zkoušeli jsme udělat jedno kapelový aranžmá, druh... pak jsem z toho zkoušel udělat já takovýho Lou Reeda, ale nic se nesetkalo s ohlasem všech. Tak jsme se dohodli, že to nahrajeme tak, jak to bylo původně. Takže třeba kytarista schválně šmatlá na kytaru. No a Tibík to musel nazpívat, protože mně je ten text bytostně cizí, takový skuhrací. Já bych to zpívat nemohl. Chápu ale názor ostatních členů kapely, že deska má být pestrá. To je právě to, že už v tomhle nejsem takovej ten strašidelnej buldozer. Raděj dám lidem prostor, než abych lpěl na nějaké své zoufalé představě.

Před pár lety ses odstěhoval z Valmezu do nedalekého Zubří. Je to velký rozdíl?

Jasně. Hlavně v tom, že bydlíme v přírodě, ve slepé ulici pod lesem, kde nejezdí auta. Večer si otevřeš okno a není tam žádný lomoz, nic. Jenom ticho. Ve vsi máme dva konzumy, do kterých zajdeš pro rohlíky a když něco zapomeneš, dole je potom Tesco. Chováme koně, psa, kočku, králíky, žijeme venkovským způsobem životem. A v neposlední řadě jsou v Zubří příjemní lidi.

Je velký rozdíl vyrůstat na malém městě a v Praze?

Zažil jsem to. Na malém městě máš pocit, že ho znáš celé, znáš v něm všechny lidi. Když dnes přijedu do Valmezu, potkávám ty samé lidi, co jsem potkával jako malý. Nevím, jak se jmenujou, jenom vím, že třeba tenhle pán jezdil touhle ulicí v sedm hodin na kole. A já ho tam potkávám dodnes. Máš pocit takovýho... když přijede do malého města cirkus, každý to ví. Když přijede cirkus do Prahy, je to věc těch několika ulic.

V České televizi uvádíš pořad "Ladí neladí", do kterého si zveš různé kapely. Překvapila tě nějaká?

Slobodná Európa. Z té jsem byl nadšený. Úplně jsem se z nich posral, ale taky bohužel kvůli tomu, že půlka kapely je v lepším případě na metadonu a vůbec se tím netají. Je vidět, že drogy z tebe udělají fakt dementa, vygumují tě. Třeba jejich basák říkal: "Ráno vstanu, dám si ten metadon, pak si pustím nějaký horor a najednou je šest večer, takže den je v prdeli. Druhý den to samé, třetí taky. No a tak to jedu dvacet let. Hahahahaha." Je to dobrý, autentický, ale zažít bych to nechtěl.

Sníš o nějaké skupině, kterou se ti do pořadu ještě dostat nepodařilo?

Člověče, ani ne. Myslím, že všechny skupiny, které jsem chtěl v pořadu mít, pozvání přijaly. Tedy až na Garage, protože jejich frontman Tony Ducháček prý teď není moc ve formě.

V "Ladí neladí" ti dělá parťáka Michal Kaščák, hlavní organizátor festivalu Pohoda. Bavili jste se spolu o té tragédii, která se tam v létě stala?

Nesl to blbě. Možná to vyzní cynicky, ale to je prostě civilizace. Když vylezeš ven z hospody a přejede tě auto, koho chceš vinit, starostu města? Oni se teď motají v těch expertizách a právních věcech. Je to blbý, ale Michal se s tím musel vyrovnat sám, musel si sám říct, proč se to stalo a jestli to posrali, nebo ne. Ten rok, co se stalo tohle, zase na jiném slovenském festivalu taky zemřeli kluci, na než spadla větev stromu. Prostě i když je to vážně blbý, tyhle situace se stávají.

V rozhovoru pro časopis Rock & Pop z roku 2000 jsi řekl, že si jednou za půl roku poslechneš svoji první sólovou desku "Nečum a tleskej vol.2" (1994). Pořád posloucháš sám sebe?

Už ani ne. Akorát mě přemlouvá Karel Plíhal, který tehdy desku produkoval, ať z ní hrajeme na koncertech víc písniček, protože on ji poslouchá. Z mojí první sólovky hrajeme akorát "Měsíc", teda pokud není Zuzana zrovna těhotná nebo nekojí.

Když jsme v téhle kavárně seděli naposledy, říkal jsi, že jezdíš na hokejovou extraligu do nedalekého Vsetína. Ten už ji nehraje, takže kam jezdíš na hokej nyní?

Nejraděj bych jezdil tam, kam to mám nejblíž, to znamená asi do Zlína. Ale na hokej teď nemám životní potřebu, zajímám se daleko víc o fotbal. Koupil jsem si velkou televizi, abych mohl vidět míč a dívat se na Ligu mistrů. Mám rád, když to hrají chlapi, kteří to umějí. Nedávno jsem viděl na Eurosportu Africký pohár a byl to fakt mazec. Pak si koupím deník Sport a tam se na osmi stranách řeší přestup Ericha Brabce do Sparty. Hoši, pusťte si Zambii, to je fotbal!