Lidé, kteří na Mňáze mají rádi hlavně jejich mírné experimentování třeba na "Web Site Story", asi novinku zařadí do té zaprášenější části poličky, kde mají jejich horší desky. Už dlouho totiž kapela nebyla tak písničková, veselá a typicky mňágovská. To, co začalo na minulé řadovce "Dutý, ale free", totiž Fiala a spol. dotáhli na "Na stanici polární" k dokonalosti. Udělali to, v čem byli vždy nejlepší, jen jim to dlouho nešlo. Natočit obyčejnou desku plnou silných skladeb, které se mohou probojovat do jejich živých setlistů a vydržet v nich roky.

Skupina jde v jedenácti písních svým příznivcům naproti. Spousty saxofonu, ženských vokálů i sborových refrénů dávají vzpomenout na zlaté časy jejich kariéry. Texty jsou pak plné radosti ze života a až téměř monotematicky se v nich Fiala vyzpívává z toho, jak jeho dosavadní život stál za prd a teď je to dokonalé. Kdo zná jeho soukromí trošku blíže (stačí z rozhovorů), ví, že zlom znamenal rozvod a nové manželství. Stávající manželka Zuzana (jinak také doprovodná zpěvačka v Mňáze a manažerka) musí být obsahem písniček polichocena, naopak ta minulá asi nadšená není.

"A tak jsem po špičkách opustil svůj Alcatraz
z podlahy jsem vstal a celu zalilo světlo
Nechal jsem v ní napospas i svůj podělanej strach
Chytil jsem tě za ruku a řek: Veď mě na cestách!
Chci cejtit tvoje teplo."

Další a další poslechy pak umožní objevit, že si kapela přece jen hraje i s aranžmá a nenechává zvuk jen ve svých vyjetých kolejích. "Na svobodě" má countryovou kytaru, "Rajčata a růže" žene kupředu téměř taneční dupák, "Kam se dožijem" postavená na klavíru upomene na Fialovy sólovky. Ze zcela jiné vody je pak uvařená mírně najazzlá nahrávka "Kafe" od Jaromíra Mikela, jenž věc i nazpíval; ta má až butyovský nádech.

U slabých desek Mňágy otázka vždy zněla: "Kolik je tam dobrých písniček?" U těch dobrých zase: "Kolik je tam blbých písniček?" U "Na stanici polární" je třeba využít té druhé otázky. A odpověď? "V podstatě žádná."