Neil Young patří bezpochyby k žijícím legendám rockové hudby. Hraje téměř čtyřicet let, desky vydává dobu jen o pár roků kratší. Před šesti lety na živém 2CD "Year Of The Horse" začíná koncertní jízdu provoláním "It's All One Song" a není mnoho těch, kdož považují toto konstatování za důvod k tomu, aby Younga a jeho spoluhráče zatracovali. Hraje stále "tu jednu píseň" a důležité je, že ji hraje "poctivě" a že ta píseň je jeho vlastní. Kdyby pánové Fiala & spol. na svém posledním opusu zahájili výše uvedenou citací kanadského génia jednoduchosti, nemohli by se více přiblížit pravdě. Přes avizovaná překvapení je Mňága a Žďorp na prahu druhé albové desítky toutéž Mňágou, jakou ji známe už z přelomu osmé a deváté dekády minulého století. A stejně jako na začátku patří mezi kapely, které jsou buď milovány či zatracovány. Autor těchto řádků není s to najít důvod, proč by svou přináležitost k xxxxxxxx ze jmenovaných táborů měl skrývat.

Naštěstí není cílem této recenze rozhodovat o tom, jsou-li chlapci (či již "pánové") z Valmezu originální skladatelé a muzikanti či jen vyhořelé naděje naší rockové scény neschopné opustit svou (post)pubertální pesimistickou stylizaci. Kdo měl hudební produkci Mňágy a Žďorp rád dosud, jistě ji po poslechu jejich "Web Site Story" (mimochodem pokud jde o vtipnost názvu, rozhodně album roku) nezavrhne. Kdo jim nemohl přijít na jméno, může si těch o málo víc než čtyřicet minut času ušetřit a věnovat se něčemu užitečnečnějšímu, určitě však jinému. Ačkoliv...

Novou desku natočila Mňága coby kvintet (Fiala/Nekuža/Knor/Mikel/Koudelka), tedy již bez dlouholetého hráče na saxofon a klávesy Lukáše Filipa na jedné a s ex-dunajovským Pavlem Koudelkou na druhé straně. Zatímco poslední jmenovaný je již plnohodnotným členem kapely (a nutno říci, že zejména v koncertní podobě jsou jeho zkušenosti výrazným přínosem), post "stálého" saxofonisty zůstává prozatím neobsazen; úlohu studiového "brigádníka" na "Web Site Story" s přehledem zastal Jiří Čaňo.

A jaká tedy je Mňága a Žďorp vzor 2003? Struktura skladeb je více než typicky mňágovská (však je zde také pouze jedna píseň, pod níž není (spolu) podepsána duše souboru Petr Fiala), přibylo snad jen trochu toho punkového přiostření (skvělá zavíračka "This Song"). Texty jsou jako vždy silně nadprůměrné a až na jednu výjimku ("Bude mi třicet" je dílem kytaristy Jaromíra Mikela) z Fialova pera. A právě v nich bychom - možná trochu překvapivě a spíše až v druhém plánu - mohli vypozorovat jistý vývoj, přesněji řečeno změnu proporcí či posun v důrazech na převládající témata a zejména jejich výsledné vyznění. Pochopitelně že kapela neopustila prostor až takřka bergmanovského pitvání se v (ex)partnerských vztazích ("a tak se vracím do reality mezi stíny/do bezpečí/ke svým drahocenným pocitům viny") ("Magnet"), ale zcela logicky již dominují spíše než nepochopení a opouštění různé variace na obroušené hrany "scén z manželského života" (celkem by mě zajímalo, jestli Fiala Bergmanovy filmy opravdu zná či si totéž prožívá sám). Vztahy nejsou tak vyostřené a získávají spíše smířlivý charakter ("někdy se fakt divím/na jak nepravděpodobných místech /se skrývá naděje" ("Aj lav ju!"); "já vím/že to může bejt lepší/já vím/že to může bejt horší" (hodně fialovská - ale ne Fialova - "Bude mi třicet")).

Na desce však převažují texty jaksi všeobecné povahy, kdy největší problémy nenalézáme za zavřenými dveřmi mezi dvěma osobami opačného pohlaví, ale právě před nimi, někde venku uprostřed pádícího světa, kde se už Fiala nesnaží (nebo aspoň ne tolik) "prokopat ven", ale spíše "klopýtá vpřed" (což ale nakonec může být pouze jiné pojmenování téhož). Právě tam se odehrává "Výprodej" ("těžká doba udeřila/nastává hemžení/ve virtuálním světě/monofonních symfonií") či doznívají slavnosti "1. máje" ("i já tam byl se synem/on se sirkama a já s benzínem!"). Domov již není vnímán jako místo posledního soudu a zhmotnělý Očistec, ale více než co jiného jako útočiště před všudypřítomným chaosem a zmatkem ("trochu toho zmatení a trochu té mysli/cukrovou vatu u kolotočů/a hurá domů!!!" (úvodní "Přesýpací hodiny")). Pro nedávno dospělé či právě dospívající mohou znít tato slova příliš kompromisně a do značné míry i rezignovaně; uvědomíme-li si však, že - aspoň pokud je veřejně známo - Petr Fiala rozhodně doma neprožívá rodinné peklo (kdesi dokonce prohlásil, že je vlastně šťastný a ani neví, co lepšího by si mohl přát), je tento posun více než pochopitelný.

CD "Web Site Story" rozhodně v katalogu kapely nebude patřit mezi ta přelomová, není nijak zásadně odlišné od všech předchozích. Není tolik překvapivé, jak mnozí doufali, či se jiní obávali. Je prostě jen další deskou veskrze osobité kapely, která si své mantinely již dávno vytýčila a evidentně nehodlá tento prostor opouštět. Není z ní cítit křečovitá snaha se někam cpát za každou cenu či komplexy z neschopnosti opustit svou škatulku. Je v dobrém slova smyslu nezávislá; Petr Fiala coby skladatel na ní dokazuje, že má v zásobě další a další variace té samé písně, které však rozhodně stojí za vydání a nepůsobí jako vata. V úvodu zmiňovaný Neil Young to dělá o více než dvacet let déle. Dejme Mňáze stejný prostor a na budoucnosti ponechme definitivní soud. Pokud je v oblasti tak nedůležité jakou je rocková či populární hudba něco takového vůbec třeba.

P.S.: Fanoušci kapely nechť si k hodnocení jeden bod připočítají, ti z druhého břehu ať libovolný počet bodů odečtou.