Album "Goodnight Unknown" začíná pěkně zostra. Lou Barlow spustí "Sharing" z ničeho, skokově, tak jako to vždy uměli třeba Meat Puppets. Ve vteřině a možná ještě rychleji nás vtáhne do svého světa. A i když je pak v dalších skladbách mnohem folkovější, klidnější a ne tak rozjetý, atmosféra, kterou si v úvodu připraví, zůstává ve vzduchu celých osmatřicet minut.

Lou Barlow na ní připomíná, v čem je krása lo-fi. Na kytaru hraje jako typický samouk. Po svém. Tak jako žádný druhý, nezatížen hudebním vzděláním. Zpívá příjemně, ale žádnou zvláštní a jedinečnou barvou hlasu nebo výrazem nedisponuje. O to upřímněji ale celé album zní. Přirozeně, často zasněně a přitom osobitě a originálně. Pokud jste měli na střední škole kapelu, s níž jste chtěli hrát punk, ale doma jste měli jen starou španělku po mámě, na níž jste na základce odrhovali písně bratrů Nedvědů, přesně víte, o čem mluvím.

Ale to není vše, co dělá Barlowa zajímavým. Má talent napsat zpěvné a jednoduché melodie. A ať už do kytary tříská nebo hraje klidně, melodie k vám letí naproti jako první. Jsou hodně nekonfliktní, často zadumané a mohly by být základem brutálně přeslazených, podbízivých popových hrůz. Barlowovi ale bez problémů věříte, právě díky jeho lo-fi přístupu. Až můžete mít pocit, že on by dokázal poutavě a smysluplně podat i ty nejdebilnější kousky, které zní v rádiu.

Barlow se navíc obklopuje výtečnými umělci. Na bicí mu hraje Dale Crover z Melvins. A i když rozdíl mezi jeho domovskou kapelou a Barlowem je, alespoň co se míry hluku týká, propastný, zapadá do tohoto vlastně folkové projektu znamenitě. Zatímco v Melvins jede neúnavně dál a rozvíjí další a další brutální příběhy, tady nepotí krev, silně přibrzdil, ale zanechal si dostatek vlastní osobitosti.

"Goodnight Unknown" je sice hodně pestrou nahrávkou, ale s jednotným názorem, s jedním poselstvím. Možná nastartuje vaši imaginaci, třeba se vám u něj bude dobře snít. Dost možná, že vás ale nakopne, donutí sáhnout po kytaře a po letech nebo úplně poprvé napsat nějakou vlastní věc. Tak, jako to dělá i Lou Barlow.

PS: Lou Barlowa nestačí slyšet, musí se zažít. Jedinečnou příležitost máte už v neděli 7. února v Praze na Dobešce.