Emilíana Torrini se může s přehledem řadit mezi největší vývozní esa islandské kultury. Svou kombinací křehkého folku, popu, naivity i vášně o tom přesvědčila ve čtvrtek v Paláci Akropolis české publikum. Večer s báječnou atmosférou jí pomohla vytvořit krajanka Lay Low a český trubadúr SelFbrush.
Live: Emilíana Torrini
support: Lay Low, SelFbrush
místo: Palác Akropolis, Praha
datum: 28. ledna 2010
Setlist: Fireheads, Heartstopper, Today Has Been OK, Lifesaver, Sunny Road, Hold Heart, Nothing Brings Me Down, Big Jumps, To Be Free, Tuna Fish, Ha Ha, Beggars Prayer, Birds, Me And Armini, Jungle Drum, Gun, Heard It All Before...Unemployed In Summertime/Dear Prudence
Fotogalerie
© Petr Klapper / musicserver.cz Emilíana Torrini má jeden z nejzvláštnějších obývacích pokojů na světě - je jím hlavní sál Paláce Akropolis. Alespoň ve čtvrtek večer se v něm dokonale zabydlela a s otevřenou náručí do něho pozvala všechny přítomné. Její projev totiž působil naživo folkověji než z desky. Blízkost - chcete-li intimita - bývá ve spojení s folkovým koncertem nejvyšší mantrou a tahle islandská éterická panenka si to moc dobře uvědomuje...
... snad proto jejím první gestem po nástupu na pódium byla rozevřená náruč. Vlastně i předskokanka
Lay Low působila jako její sestra. Obě měly společnou kapelu a první jmenovaná také občas doprovázela svou slavnější krajanku za baskytarou. Zkrátka jako rodina, do které lze skoro počítat i vytrvalého domácího propagátora "nového a přitom zemitého folku", písničkáře
SelFbrushe. Ten připravil publikum asi pěti písněmi ze svého aktuálního repertoáru, který je pevně svázán s jeho osobním životem. Jako čerstvý otec a šťastný manžel pojmenoval své nové a moc povedené ípíčko "For A New Mother" (viděli už jste klip ke skladbě
"Dry Feet"?) a rozdýchal ho vztahovou mystikou, která prostupovala i jeho krátké čtvrteční vystoupení. Zatímco jeho kapela
Please The Trees se poslední dobou trochu hledá po personálních změnách a v bolestech přetváří nahraný materiál v druhou desku, SelFbrush kráčí nadále krokem klidným a jistým.
© Petr Klapper / musicserver.cz V podobném duchu - převážně tichými a americkou tradicí inspirovanými songy - pokračovala drobná
Lay Low. Po otci ze Srí Lanky, po matce islandské krve v sobě podobným způsobem propojuje různé hudební proudy. Začala akusticky s pomocí druhého kytaristy, později se přidala kapela, která ji dovedla skrze materiál hlavně z aktuálního LP "Farewell Good Night's Sleep" a písně jako "By And By" nebo "The Reason My Heart's In Misery" až po její první a bluesem inspirovanou parádu "Please Don't Hate Me". Dost přesvědčivé, ale chtělo by to přece jenom menší sál... Nebo o ždibec vnímavější publikum, které nebere vystoupení předkapely jako příležitost si poklábosit.
© Petr Klapper / musicserver.cz Emilíana a její pětičlenná doprovodná kapela působili tak uvolněně, jako by se do Akropole vraceli v pravidelné týdenní periodě. Přitom, jak hned v úvodu hodinu a půl dlouhého setu před zcela naplněným, nikoli však přecpaným sálem připomněla, byla v Česku teprve podruhé, přičemž jedna návštěva byla v rámci natáčení klipu k písni "To Bee Free" na hradě Pernštejn (
koukněte). Hned přidala příhodu o tom, jak si dovezla z Česka kvalitní absinth:
"Přítel se po jeho pití snažil chodit zdmi a nakonec mě představoval svému neexistujícímu mluvčímu...“ Krátkou příhodu měla téměř ke každé písni, občas přihodila něco ze života. Její roztomilá roztržitost (
"Počkejte, teď jsem zapomněla text...") jí ještě více přibližovala publiku, a i když možná stejné příběhy povídá na každé zastávce tour, rozhodně je umí patřičně rozehrát.
© Petr Klapper / musicserver.cz To stěžejní se však odehrávalo v písních. Akcentovala především desky "Fisherman's Woman" a aktuální "Me And Armini", kde se s pomocí producenta Dana Careyho vrátila k akustičtější poloze. O mezinárodní debut "Love In The Time Of Science" (1999), kde přes silný melodický potenciál připomínala spíše islandskou verzi
Morcheeby, se otřela trojicí kusů, z nichž třeba "To Be Free" zprůzračnění jednoznačně pomohlo. Ach, ta basová linka! Naživo se povedlo udržet v písních to stěžejní - "Lifesaver" nepostrádala efektovou ambientní pozadí i atmosféru, "Birds" éterické výšky a "Big Jumps" měla to pravé rajcovní rytmické napětí.
Emilíana se za mikrofonem doslova rozplývala a její úsměv naživo vynikl lépe než z desky. Když máte její hlasovou suverenitu, můžete si teprve začít hrát s emocionálními odstíny. Ona to dělala jemně, i když ne možná tak efektně jako (na můj vkus) občas příliš hysterická
Björk. A bonus se dostavil třeba v delay nasáklé "Gun", jež se protáhla do psychedelického jamu, na němž si pochutnala ona i celá kapela. Největší hit "Jungle Drum" vlastně celkem zapadl. Její české publikum se totiž příliš neprofiluje z rádiového éteru, to by ten český éter musel - až na pár výjimek - méně smrdět plastem a zatuchlinou.
Na přídavky nezbylo před hudbo-vražednou desátou hodinou příliš času, ale medley skladby "Unemployed In Summertime" s broučí klasikou "Dear Prudence" za vokální účasti celého sálu stála skutečně za to. Když utichly poslední tóny, člověk skoro čekal, kdy Emilíana sestoupí z pódia a začne rozdávat domácí koláčky s čajem. Naivní představa, ale kdyby byl čtvrteční koncert pouhou profesionální rutinou, asi by nepřišla na mysl. Co myslíte?