Krize středního věku může mít různý průběh a Marquess v tomto zabíhají až do extrému. Možná by nebylo od věci, kdyby jméno kapely už navždy nesla taková fáze této krize, která hraničí s ohrožováním veřejného prostoru. Těžko říci, jestli je vhodnější označit tenhle boyband za přestárlý nebo přezrálý, ale z pohledu posledního alba se nabízí ještě jedno slovo - zbytečný.

"Compañía del sol" představuje tak utahanou půlhodinu zoufalé hry na jižanskou hudební horkokrevnost, že by uondala i Rickyho Martina. Pokud chcete geograficky bližší připodobnění, stačí vzpomenout Dana Nekonečného. Poslech jeho produkce oproštěný od ohňostrojů a konfet by po půl hodině působil stejně. Co s tím? Skončit, nebo vyměnit omezený žánrový rejstřík za bohatší produkci. Ta aktuální se snaží vrátit zvuk druhé poloviny devadesátých let. Nezní však ani dostatečně retro, ani patřičně cool. Spíš tak akorát lacině.