Říkali o ní, že je nástupkyní někdejší americké modly Whitney Houston. Ona zase říkala, že chce točit písně ve stylu svých krajanů Coldplay. A možná i proto se druhá deska utopila kdesi napůl cesty v Atlantiku, protože tohle není Whitney, tohle nejsou Coldplay a už ani Leona Lewis. V tomhle je vidina zbohatnout na talentu, který ale dostává pořádnou ránu a pěkně podle - zezadu.

Hity z první desky téměř dojímaly k slzám a každý, kdo neměl srdce z žuly, by při jejich poslechu nejraději někoho mačkal. U většiny písní z nové placky je to přesně naopak. Zpěvaččin tým se ji zřejmě rozhodl vymanit ze škatulky pěvkyně oplodňováků, a tak jí napsal plno písní v r'n'b tempu, ve kterých se Leona plácá hrozně neohrabaně. Navíc jako by skoro všichni, co na desce pracovali, dali svým múzám dovolenou. Utahané beaty, které vám při poslechu ihned zapnou mozek do pohotovosti s hlavní otázkou: Sakryš, kde jsem tohle jenom už slyšel(a)? Hlavou mi kolovalo pořád jedno jméno: Usher. Malý vítěz z rhytm and bluesové části alba je song "I Got You", alespoň tam se podařilo přetavit zpěvaččinu naléhavost a cit do něčeho působivého. Do větve, na které zpěvačka stojí, zuby své pily zaťal hlavně Max Martin. Jeho song "Outta My Head" není žádný hit, to je hybridní dílo s prvky toho nejnevkusnějšího devadesátkového disca.

Kromě r'n'b a diskotékových rytmů si producenti tentokrát dovolili Leonu poslat i do lehce rockových vod. Tam konečně trefili terč a vytřískali z toho nějaké body. Song "Naked" odkrývá směr, který by zpěvačce seděl. Když už ji chtějí tlačit do rychlejších temp, tak ať to jsou pop-rockové rytmy. Lewis je civilnější než třeba Avril Lavigne nebo Kelly Clarkson, schází jí živelnost těchto dvou zpěvaček, ale zase to dohání svým již zmíněným citem. Píseň umí vygradovat tak, že se při poslechu konečně přihlásí zvlhlé oči, a to nemusí pět ani nic plouživého. I když zrovna v této poloze to zpěvačce nejvíce sedí. Žádné hokusy pokusy z ní dělat hvězdu tanečního parketu, ale civilní projev dámy.

Jako maják nad ostatními se skví písně "Broken" a "Happy". Sice jsou tolik podobné tvorbě z prvního alba, ale natolik vášnivé, že ani nevadí čekání na moment, na kterém skladby většinou stojí. Moment, kdy se Leona Lewis rozezpívá z plných plic, až se tají dech. Zmínit musím i coververzi hitu "Stop Crying Your Heart Out" od Oasis, na které Leona tak trochu složila reparát. Pokud někdo před lety reptal, že její verze "Run" od Snow Patrol celou píseň zkazila, tak tady, troufám si říct, nepodělala vůbec nic. Předělala ji tak, že původní atmosféra a smysl originálu nebyl narušen. Jen ten poněkud kýčovitý sbor na konci si mohla odpustit.

Svým pojetím písní a hlasovým fondem připomíná Lewis občas Mariah Carey nebo Celine Dion. Svou občasnou odevzdaností a zpíváním songů, které jí vůbec nesedí, ale připomíná spíše právě vylíhnuté kuřátko pěvecké soutěže, která ji vrhla do drápů hudebního průmyslu už před třemi lety. Placka nabízí i krásné momenty, ale čím více se Leona snaží ukázat v novém světle a experimentovat s různými žánry, tím více to sráží desku dolů a působí ji nevyrovnanější a nudnější.