Athlete vždy byli černou ovcí (nebo černou labutí, jak chcete) velké britpopové rodiny. Jenže v roce 2009 si příbuzenstvo buď již zabalilo saky paky, anebo se vyvíjelo, takže dnes už se o něm nedá mluvit jako o britpopu. Zkrátka velká vlna melodických kytarovek dávno opadla a dokonce už po ní bylo náležitě uklizeno. Naštěstí Athlete se vysmejčit nepodařilo. Ano, jsou to ti stejní otloukánci, co byli považovány za ty nejhorší na scéně, co vždy měli solidní písně, ale nikdy megahit. Co dřeli, ale neměli štěstí.

Ničeho se nevzdali a dál se snažili hlavou rozbít zeď, až se jim to povedlo. Najednou jsou tady sami a v praxi nic nezměnili. Jenže se změnilo všechno kolem nich. V dnešní době je jejich britpopové pohlazení nezvykle něžné a přímo vyrobeno na vaši pH 5.5. Zvonivé kytary, chytlavé melodie, výborné vokály. Nic originálního, ale kdo to měl rád, zaplesá opět. Je tady všechno, co správný kytarový melancholik chce. Od bicími vygradované písně až po melodické vazbení či rozervaný projev frontmana Joela Potta.

Na druhou stranu i ten největší primitiv umí vstát od počítače, dojít k poličce a vytáhnout to nejlepší od Oasis, Coldplay nebo Travis. Jenže to už všechno znáte. S "Black Swan" dostane přivonět k tomu, co jste milovali, ale už je to pryč. Na pár sekund vás možná přenese, vy se v tom vyválíte a budete se bavit. A až deska dohraje, s úsměvem na rtech a pocitem "Wonderwall" ji odložíte. A to snad úplně stačí.

Hudba má přinášet radost. V tomto případě není tak důležitá trvanlivost, jako spíš skvělá a navíc hitová reminiscence - "The Unknown" za všechny. Snad jen škoda těch jednotvárných aranží. Ale co, trocha toho patosu k tomu patří. Až budete zdobit stromeček, zkuste "Black Swan". Athlete totiž nahráli příjemné album, které je černo-labutí písní britpopu.