Living Colour mají Česko rádi. Jezdí sem pravidelně a vždy na ně přijdou lidi. I když aktuálně se jim Akropolis vyprodat nepovedlo, což byla pozitivní zpráva pro příchozí, protože v sále nebylo nesnesitelné vedro. Nepříjemností však bylo zjištění, že v půl osmé koncert opravdu nehrozí. V tu dobu totiž kolem mě ve foyer teprve procházel Doug Wimbish na zvukovou zkoušku. Tísnící se lid v předsálí si zatím vychutnával několik pivních doušků. Všichni zajásali překvapivě již krátce po osmé, kdy se kapela v čele s Coreym Gloverem zjevila za hutné "Middleman".

Zpěvákovi vydržela na hlavě po celý koncert zimní čepice a Vernonu Reidovi zase úsměv. Living Colour hned z počátku útočili jako zběsilé opice (nemyšleno rasisticky - spíš bombasticky), přičemž ale byl krásně slyšet zpěv. Občas potrápila jen Wimbishova baskytara, která byla tradičně tak nahlas, že tělo vibrovalo a některé dívky čučely jak z jara. Po několika písních se však ušní ústrojí adaptovalo. Potom již nic nebránilo v tom, užívat si jeho nástrojovou ekvilibristiku, při které hrál agresivní slap a nebránil se ani jemnému dotyku.

Překvapením bylo lehce studené publikum, které se neodvázalo ani při písních, při nichž se točila hlava i hmatníkům. Když nepočítám těch několik agilních fandů. Někde kolem úžasné "Flying", jež se opravdu pohybovala někde mezi nebem a zemí - tak byla procítěná, se dal očekávat křest. Místo toho zúročil Will Calhoun svůj trénink a vylezl na pomyslný bubenický Everest. Kapela totiž odešla a nechala ho sólovat. Will se tři minuty rozjížděl a najednou se začalo rychle oteplovat. Vzal si světélkující paličky a spustil neuvěřitelně rychlou hru, při které doslova maloval kličky a osmičky. V potemnělém sále to byl nejhezčí moment celého vystoupení. Když se kapela vrátila, kompletně se mu uklonila a spustila k mírnému překvapení všech "Glamour Boys" . Jedná se totiž o stařičkou věc z roku 1988, co už patří k hudebním pralesům.

Novější písničky tradičně nevzbuzovaly takový ohlas. Skvělá byla ale aktuální singlovka "Behind The Sun" s nervní kytarou a návykovou melodií. Nicméně klasika "Elvis Is Dead" sklidila samozřejmě důraznější souhlas. Když ji proložili Elvisovým hitem "Hound Dog", bylo jasné, že i tentokrát Prahu opijí, a to pořádně nahlas. Samotné pokřtění novinky "The Chair In The Doorway" tedy přišlo až na úplném konci. Na pódiu se objevil Milan Cimfe a Pavel Karlík ze Sono Studios a popřáli desce hodně štěstí. Album vhozené mezi lidi chytila žena, co si možná ne jen o něj řekla slovy "Já to chci!" a všichni mohli jít domů naplněni hráčskou precizností. Tedy až po závěrečné "Cult Of Personality", jež zazněla na úkor provolávané "What's You Favourite Color?", ale neřešme malé nekompatibility.

Tvrdý rock s funkovou baskytarou a bezchybným zpěvem v podání těchto čtyř newyorčanů opět zazářil svou profesionalitou. Možná už Living Colour nejsou nejmladší, ale pořád jsou nabití energií a sympatičtější než Collin Farrel. Nedělal bych však velkou vědu z toho, že celosvětový křest proběhl v Česku. Podstatné by to bylo, kdyby se tak stalo v době, kdy jste čekali frontu i na blbou housku. Nic významného, ale přesto to bylo hezké gesto.