Máme za sebou další hudební dekádu. Deset let, co opět změnilo svět. Pokud konec osmdesátých let přinesl sametovou revoluci, pád Berlínské zdi a krach komunistického svazu, což mělo za následek, že devadesátá léta byla jedním velkým mejdanem, oslavou svobody a míru (byť výjimky se našly), začátek jednadvacátého století nám mediálně objevil nepřítele nového - terorismus. A tahle trpká pachuť ovlivnila výrazně i hudbu. Ať už tématicky (do Bushovy politiky se opřeli i Radiohead), nebo obsahově (americká verze debutu The Strokes neobsahovala písničku zesměšňující newyorské policisty, protože se to prostě po 9/11 nehodilo). Příkladů je samozřejmě bezpočet.

Přesto se ale uplynulých deset let vyznačuje především tím, že nic nevykračuje z řady. Ano, konzumní mašinérie objevila ještě jednodušší cestu k penězům než boybandy a do popředí se dostaly talentové (ne)pěvecké soutěže typu Česko hledá SuperStar, MTV zase jednou ovládlo r'n'b a zažili jsme boom reunionů i exhumaci osmdesátkového electropopu, ale vše se tak nějak vzájemně vyvažovalo. Nejvýraznější změnou tak je fakt, že se hudba stěhuje na internet - od mp3jek a streamování hudby či videoklipů až po hudební publicistiku.

Snad i proto je náš žebříček stovky nejoblíbenějších alb uplynulé dekády tak rozmanitý a pokrývá téměř kompletní populární scénu. (Až na metal, ale to už se snad dávno ví, že kritici prostě metal nespolknou a budou ho ignorovat. I když je jako hudební styl nesmrtelný…) Cílem našeho žebříčku není sdělení tak to bylo a jen my máme pravdu, ale seznámení čtenářů s naším pohledem na uplynulé desetiletí. Odráží se v něm nejen náš hudební (ne)vkus, ale i naše zapomnětlivost a všechny osobní úchylky. Vždyť jak jinak si vykládat to, že v něm najdete úlety typu The Teenagers?

V rámci jednotlivých žebříčků shrneme postupně i jednotlivé roky. Připomeneme si, co zásadního se v nich událo, kdo na výročních ceremoniálech za co děkoval a která alba mizela z pultů (respektive vytěžovala servery iTunes) nejvíce. Pokračujeme druhou desítkou a těšit se můžete na Björk, Joannu Newsom, Justice, Radiohead nebo The White Stripes.

---

100 - 91 | 90 - 81 | 80 - 71 | 70 - 61 | 60 - 51 | 50 - 41 | 40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1

Datum vydání: 10.10.2007
Produkce: Nigel Godrich
Prodeje: 500 tisíc US, 100 tisíc UK

Radiohead jsou tu od toho, aby byli revoluční. To o nich lze říct již od doby, kdy se skličujícím opusem "OK Computer" vymezili proti britpopu a vše následně potvrdili geniálním kvazi-nonsesem "Kid A". A ač by se dalo očekávat, že tato pozice bude pro Thoma Yorkea a spol. trochu svazující, nejenže se s tím zatím dokázali vždy dokonale popasovat, ale ono se navíc zdá, že jim to neuvěřitelně sedí. "In Rainbows" je v tomto ohledu hudebně asi nejmenším smykem, ale stalo se albem, které by mohlo oslovit i ty, kteří Radiohead až do roku 2009 pokládali za snobské intelektuály, kteří se chtějí za každou cenu odlišit, se zaslepenými fans jako větrem v zádech. Je nejotevřenější a nejvřelejší deskou v diskografii kapely a každý si ho mohl oficiálně stáhnout i zadarmo.
-- Miroslav Böhm

Radiohead - Nude
"Revolucí už Radiohead udělali dost, takže mají nárok na evoluci. I tu zvládají s bravurou, máte-li náladu na zklidnění, na kompaktnost, tak 'In Rainbows' je hodně dobrá volba."

Ondřej Pravda, makrorecenze

---

Datum vydání: 28.7.2003
Produkce: Patrick Wolf
Prodeje: ?

V šestnácti již měl své první malé nahrávací studio a na svůj debut "Lycanthropy" poskládal materiál, který vznikal osm let. Otisklo se zde snad vše od detailů jeho neobvyklého dětství, přes dospívání a konče u rozmáchle eklektické romantiky "Paris". Převážně si vystačil s notebookem a nechybí pro něj typická nástrojová pestrost - většinu si Patrick Wolf natočil sám. Více nepotřeboval a ihned se kapituloval mezi nejnadějnější písničkáře této doby. "Lycanthropy" ukázalo ve velkém jeho ztřeštěný svět, který je však paradoxně plně uvěřitelný. Je tu popová chytlavost ("A Boy Like Me"), kterou v kontrastu střídá několik elektronických šoků ze snů puberťáka. Jeho nadání a potenciál stále roste a svým způsobem může být symbolem generace, která hledá svou identitu a odvahu k vyhrabání se ze zapadlé šedi.
-- Dan Hájek

<

Patrick Wolf - Demolition
"Vše může svádět k tomu, abyste Wolfa soudili podle jeho věku, ale vůči textaři s takovou odvahou by šlo o medvědí službu."

Dan Lett, Pitchfork

---

Datum vydání: 27.8.2001
Produkce: Björk, Thomas Knak, Martin Console, Marius de Vries
Prodeje: 60 tisíc UK

Spanilá jízda lemovaná stále lepšími alby, kterou žánrově dlouhodobě nezařaditelná Islanďanka Björk předvedla v devadesátých letech, o moc nezpomalila ani na čtvrté "Vespertine". Oproti skvostné symbióze smyčců a elektroniky "Homogenic" došlo k posunu v důrazu na detail - s hromadou drobných efektů a beatů intenzivně vypomohli experimentální mistři Matmos. Andělskému a křehkému vyznění přispěly bez vážných kolizí s kýčem sbory, smyčce i harfová tremola Zeeny Parkins, mrazivou slupku prorážely niterné texty jako v případě "Pagan Poetry" s fantastickým videoklipem. Kdyby druhá půlka nabídla krom zvukového mistrovství víc silnějších skladeb než jen závěrečnou ódu na radost "Unison", možná by nešlo jen o nejdelikátnější, ale i vůbec nejdokonalejší zářez v celé blyštivé diskografii Björk.
-- Karel Zich

Björk - Hidden Place
"Vespertine vás na nějakou dobu pohltí a je to jako ponor do mrazivé vody zamrzlého horského jezera. Nejprve si musíte prosekat cestu pod hladinu a pak už jen plujete pod ledem a ztrácíte cit v těle. Bon voyage!"

Lukáš Beldik, hlavní recenze

---

---

Datum vydání: 5.11.2007
Produkce: Burial
Prodeje: ?

Undergroundový fenomén dubstep během poslední dekády vyrostl v dominantní klubový sound. K jeho dobru lze přičíst, že málokdo si dnes troufne definovat, co to vlastně dubstep je - tak proměnlivá je tato scéna. Druhé album tehdy ještě anonymního producenta jménem Burial dokázalo eliminovat mačistické tendence, po vzoru raného acid house naroubovalo na kovové beaty ženské vokály (Christina Aguilera, Beyoncé i Aaliyah jsou ale zmutované k nepoznání) a jako šlehačku přidalo zádumčivou atmosféru míchající zkázu a naději. Jako kdyby si ji Burial vypůjčil z britského katastrofického filmu "Potomci lidí", kde v soundtracku zaznělo několik dubstepových tracků. "Untrue" podobně jako Goldieho "Timeless" před dvanácti lety přesvědčilo posluchače, že klubový producenti umí udělat i desku pro sluchátka. "Archangel" a "Ghost Hardware" jsou kryptické kusy nabité emocemi, zatímco ambientní skladby jako "Endorphin" nebo "In McDonalds" ukazují, že Burial je skutečný mistr ve vytváření nálad evokujících cestu prázdnou ulicí ve tři hodiny ráno.
-- Karel Veselý

Burial - Untrue
"Album, na kterém hudba vstupuje do středu jeviště bez rozptylování či vedlejších efektů, na kterém nikdy nemáte nutkání přeskočit na další skladbu, protože všechny patří k sobě, jako část většího celku."

Jason Birchmeier, AllMusic

---

Datum vydání: 9.3.2009
Produkce: Nick Launay, Dave Sitek
Prodeje: 100 tisíc UK

Původně folkové duo se vyvinulo v art-punkové monstrum - i tak by se dal charakterizovat bouřlivý vývoj kolem charismatické Karen O a jejích přisluhovačů. YYYs jsou stále ve vývoji, ten nejaktuálnější spočívá v ujíždění na synťácích - i to je bouřlivá nahrávka "It's Blitz", která je suverénně nejlepším počinem celé dekády v kategorii alternativního popu. Přestože Yeah Yeah Yeahs čerpají z atmosféry osmdesátých let, zůstávají bezkonkurenčně originální. Stejná charakteristika pak platí i na pilotní singl "Zero", jenž se zabydlel v tančírnách celého světa. Z celého alba pak srší energičnost a inspirativnost, paradoxně ale celá deska vznikala po etapách, mezi kterými YYYs sbírali dle vlastních slov právě energii a inspiraci. "It's Blitz" je sdělení, které vás buď roztančí, nebo si z jeho naléhavosti sednete na prdel.
-- Lukáš Benda

Yeah Yeah Yeahs - Zero
"Pokud bylo největším omylem roku 2006 to, že album 'Show Your Bones' nevystřelilo Yeah Yeah Yeahs mezi absolutní celebrity americké hudební scény, pak 'It's Blitz!' je v tomto ohledu šach mat do tří singlů."

Miroslav Böhm, hlavní recenze

---

Datum vydání: 1.4.2003
Produkce: Jack White, Liam Watson
Prodeje: 1 milion US, 600 tisíc UK

Během nulté dekády se zrodilo dost skutečných hudebních lahůdek. A jednou z nejšťavnatějších jsou bezesporu The White Stripes. Jejich hudební cítění odkazuje hodně zpátky, ke garážovému a syrovému zvuku, blues, starému poctivému rocku. Přesto funguje i dnes dokonale a zní aktuálně. Navíc - i když jsou WS svým způsobem alternativní kapelou, díky svému charismatu a stylu se dokázali zalíbit nemalému množství posluchačů. White Stripes, to jsou chytlavé nápady, naplno podaný přímý a jasný názor bez oklik. Svět viděný skrz červeno-černo-bílé brýle. A také "Elephant". Čtvrté studiové album a vrcholná nahrávka Jacka a Meg Whiteových s fantastickým otvírákem "Seven Nation Army" nebo křehkou, Meg zpívanou záležitostí "In The Cold, Cold Night". Svou zálibu v retro zvuku umocnil Jack při nahrávání desky použitím starých analogových mašinek. A tak je z "Elephant" cítit opravdovost a autenticita jedné z vlajkových desek desetiletí.
-- Honza Průša

The White Stripes - Seven Nation Army
"Na 'Elephant' předkládají The White Stripes dokonale vykrystalizovanou podobu toho, co již ukázali na předchozích deskách. Jejich písně stojí na pevných blues-rock'n'rollových základech a jsou ořezány do maximální syrovosti."

Tomáš Fridrich, hlavní recenze

---

Datum vydání: 14.9.2004
Produkce: Arcade Fire
Prodeje: 300 tisíc UK

Kanadští Arcade Fire jsou typ nezařaditelné kapely. Jsou zcela nadčasoví tím, jak zvysoka kašlou na trendy, jsou záhadní a desky jsou výhradně a kompletně v jejich režii. Zcela multiinstrumentální členové si mezi sebou přehazují akustické nástroje a jejich nahrávky jsou tak vyšperkované lahůdkami, jako je harfa, mandolína nebo třeba zvuk lesního rohu. Tvorbu a nahrávání skladeb na debutové album ovlivnilo hned devět úmrtí mezi rodinnými příslušníky a přáteli kapely, tedy devět pohřbů, které byly přímou inspirací pro samotný název "Funeral". Depresi a frustraci tu ale budete hledat marně. Naproti tomu je na ploše deseti písní servírovaný stesk a smutek zachumlaný v naději, vrcholící v závěrečné smuteční "In The Backseat", připomínající Björk. Přesto nebo právě proto vrchol alba.
-- Dominika Jiroušková

Arcade Fire - Neighborhood #3 (Power Out)
"Album říká vše, co o smrtelnosti říct jde. V deseti skladbách."

Jesus Chingley, Drowned In Sound

---

---

Datum vydání: 6.11.2006
Produkce: Joanna Newsom, Van Dyke Parks
Prodeje: ?

Joanna Newsom vypadá na promofotkách k albu "YS" jako elfská královna a není to náhoda. Freak folkový žánr, který v polovině dekády pomáhala definovat svým albem "The Milk-Eyed Mender", chtěl obrátit pozornost od přetechnizovaného světa zpět ke kořenům americké kultury - do lesů, v nichž sídlí mýty. "YS" je logickým rozvedením této myšlenky, ambiciózní album poskládané z dlouhých a bohatě aranžovaných písní, v nichž Joanna doprovázená svojí harfou vypráví minstrelské příběhy z bájného města Ys utopeného v moři. Newsom album naplánovala do posledního detailu, až skoro hrozilo, že se ambiciózní projekt udusí vlastní důležitostí. Nestalo se - orchestrální aranže Van Dyke Parkse, producentský dohled Steve Albiniho a Jima O'Rourkeho i hostující vokály Billa Callahana jen zapadají do celkové koncepce desky. Každá z pěti skladeb by si zasloužila oslavné trylky - z sedmnáctiminutové "Only Skin" vás bude mrazit a závěrečná minimalistická balada "Cosmia" v refrénu vybuchuje v erupcích emocí. Na jeden rychlý poslech to není, "YS" je třeba vychutnávat pozorným poslechem.
-- Karel Veselý

Joanna Newsom - Emily
"Je to jasný a nádherný obraz, do kterého můžete vejít; kouzelné okno do jiného světa, ve kterém se rád ztratím, navždy."

John Brainlove, Drowned In Sound

---

Datum vydání: 11.6.2007
Produkce: Gaspard Augé, Xavier de Rosnay
Prodeje: ?

Elektronické duo Gaspard Augé a Xavier de Rosnay si nejdříve hodně dlouho pohrávalo pouze s remixy kolegů muzikantů, ale když už se dokopali ke své autorského desce, tak to stálo za to. "†" je brutálním albem se zvukem, který je schopný vám prorazit blánu reproduktoru. Aktuální taneční zvuk, mnoho zvukových clon a opravdu chytlavé melodie, co jsou cítit těmi nejzvrhlejšími párty. Justice tak trochu obrátili scénu vzhůru nohama, když přišli s něčím, co nabouralo celkový kontext elektronických kapel po roku 2000. Vrátili se do devadesátek a přidali svůj obrovský smysl pro neprostupné syntezátorové plochy. Album se velmi rychle stalo fenoménem a první singl "D.A.N.C.E." ničil nejen francouzské taneční parkety. Šuškanda o tom, že "†" musíš slyšet, byla jako lavina. Z "Waters Of Nazareth" a "Tthhee Ppaarrttyy" se stali další obrovské hity a rázem se začala šířit i jejich pověst. Tu ostatně věrně zachytilo DVD z turné nazvané "A Cross The Universe", které se hemží obskurnostmi, perverzí a sálá z něj pot tanečních parketů. Justice zosobnili pojem "rock star" v taneční hudbě. A stačili jim k tomu dvě jednoduché věci: absolutní anarchie a tanec.
-- Tomáš Tenkrát

Justice - Dance
"Od okamžiku, kdy jsem poprvé slyšel 'We Are Your Friends', mi byli Justice sympatičtí. A jsem rád, že mě nezklamali ani na dlouhohrající desce. Kamenem do mě, jestli se mýlím, ale kromě 'OK Cowboy' Vitalic tu už dlouho nebylo mainstreamové taneční album, které by se dalo poslouchat od začátku do konce."

Karel Veselý, hlavní recenze

---

Datum vydání: 2.10.2000
Produkce: Nigel Godrich, Radiohead
Prodeje: 1 milion US, 300 tisíc UK

"Kid A" je bez debaty nejen jedno z nejdůležitějších alb posledního desetiletí, ale vůbec celé éry populární hudby. A ač se stalo již zvykem, že zásadní alba mění hudební scénu a svým autorům do pěti let nadělují bezpočet plagiátorů a následovatelů, v tomto případě bylo vše jinak. Radiohead dokázali zvednout natolik výjimečný a nenapodobitelný transparent, že změnili jen sami sebe a na nabubřelý odkaz si v podstatě nikdo ani netroufl. Zdánlivě bezkoncepční deska dokonale popisuje dobu, vystihuje vše, co Radiohead nakousli už na "OK Computer", jen to obléká do minimalistického electro kabátu - strach z budoucnosti, odcizení, ztrátu soukromí a bezradnost s tím cokoli udělat, protože vás celý systém jen mele směrem dopředu, bez šance vystoupit. Pokud lze poslední dekádu označit za zpátečnickou, protože jejím nejvýznačnějším znakem je snaha oživovat trendy minulosti, "Kid A" je mílovým krokem vpřed. Jedna z mála aktuálních desek poslední dekády.
-- Miroslav Böhm

Radiohead - Optimistic
"Radiohead se na na nové desce 'Kid A' pustili do křížku s elektronikou a z tohoto souboje vycházejí jako vítězové. Smícháním umělých rytmů a emocí dospěli k hudební symbióze budoucnosti. Slyšet 'Idioteque' a zemřít aneb císař je mrtev, ať žije císař..."

Lukáš Beldik, hlavní recenze

---

100 - 91 | 90 - 81 | 80 - 71 | 70 - 61 | 60 - 51 | 50 - 41 | 40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1