Nejprve malý návrat do minulosti: rok dva tisíce jedna, strahovský stadion, konec jara - v Česku coby support AC/DC vystoupili nadějní Rammstein (jejich věhlas už tehdy notně posílil od chvíle, kdy přijeli předskakovat do Prahy Clawfinger). Ocelovou konstrukci olizoval oheň, vzduchem se nesly ohlušující detonace a pach kouře. A teď zpátky do přítomnosti, rok dva tisíce devět - znovu Rammstein, ocelovou konstrukci opět olizuje oheň, vzduchem se nesou ty samé detonace a pach kouře. Herci zůstali, kulisy taktéž. Jenom publikum se změnilo.

Však už jste dnes možná ve škole nebo v práci zaslechli: "Tak jsem byl na Rammsteinech! A hráli 'Pussy', jak k ní udělali ten hustej klip. To byla pecka!" Taková je realita - Rammstein jsou ikona současné populární (ano, populární) hudby. Pornovideoklip ke zmíněnému singlu udělal své, ostatní díly stavebnice zvané marketing taktéž a z berlínské šestice je rázem hvězda první kategorie. Nebo spíš cirkusová atrakce?

Jak pro koho. Nikdo mi ale nevymluví, že velká část lidí dorazila do O2 areny jen proto, že tahle kapela zrovna frčí. Poslechnout si dvě tři skladby známé z televize, dvakrát si zavýskat, něco si natočit na mobil a hurá zpátky domu. Jak jinak vysvětlit tu všeobecnou strnulost? Diváci na ploše to s pohybem vskutku nepřeháněli a pod pódiem (kde bych očekával hotové peklo) se prý nepařilo o nic energičtěji. Nedostatek nadšení bych ještě pochopil u předskokana Combichrist - ostatně půlhodina ve společnosti téhle elektrometalové tuc tuc bandy nebyla o nic zábavnější než stejná půlhodina před halou při čekání na odbavení. Proč ale diváci neprojevili radost ve větším měřítku ani během setu hvězdy večera, je mi záhadou.

Ona si za to německá banda svým přístupem může tak trochu sama. Na druhou stranu z nich nedělejme jednorázovou společnenskou událost. Na pódiích kroutí už patnáctou sezónu, slavní už jsou hezkou řádku let a v zádech jim jako protipól k prvně jmenovaným "fanouškům" dupe levá dva tři čtyři armáda příznivců. Tedy těch opravdových, jichž byla (doufám) ve vysočanské hale většina. Mezi ně bych jednoznačně zařadil ty německy a polsky mluvící. Hlavně Němců dorazilo skutečně mnoho, v Praze jich celkem hodně pracuje, a chvílemi to byli oni, již svými hlasivkami zachraňovali čest publika. Možná je tohle ta láska, o které zpívají protagonisté na novince.

Rammstein, to je především živá show. Přesněji řečeno úchvatná audio-vizuální pyroshow. Ono vlastně při živých vystoupeních o tu muziku ani tolik nejde. Tím ovšem nechci říct, že by nebylo co poslouchat. Naopak - výkonná aparatura ještě znásobila jedinečný zvuk z desek (což je další z věcí, která dělá R+ výjimečnými) a když pánové spustí, máte pocit, že se na vás řítí utržená alpská lavina. Přesto má muzika povětšinou spíše roli kulisy. Tihle chlápci totiž moc dobře vědí, jak na sebe strhnout pozornost. Tak třeba samotný nástup - na scénu se členové museli doslova prokopat, zpěvák Till Lindeman dokonce "prosvářet", gramofon hrající vídeňský valčík coby předzvěst "Wiener Blut", oblíbený "rybolov" na člunu klávesisty Christiana Lorenze nebo šestiocasý mikrofon (tedy mikrofon osázený šesti pyji, jak to znají vlastníci speciální edice poslední desky "Liebe Ist Für Alle Da"), to všechno jsou typičtí Rammstein.

Není žádné tajemství, že z provokujících Berlíňanů za léta slávy stali takoví klasičtí, dobře kalkulující obchodníci, zároveň ale nezapomněli na své pyromanské kousky. "Ten chlap hoří!" vykřiknu v duchu, když s končící "Benzin" vběhne na pódium chlápek a zasáhne ho plamen. Kapela se tváří překvapeně, ale hraje dál. Chlapíka uhasí, ten ještě podnikne odvážný výpad zpátky na pódium, ale to už je ochrankou definitivně odveden. Že to všechno bylo jenom jako, mi dochází až později. Perfektní práce! Stejně tak i všechny ostatní hrátky s ohněm, žárem, párou, světly...

Když se prodírám davem k šatně, potkávám dvě mladé holky s rouškou přes ústa. Říkám si, milé slečny, odtud si spíš odnesete zánět spojivek než prasečí chřipku. Anebo nějakou pohlavní nemoc.