O dost jiné publikum se sešlo po necelém týdnu, kdy v pražském Abatonu vystupovali Behemoth a spol. Na každém kroku byla cítit tráva, fanoušci byli o mnoho let mladší a ani ležérní styl oblékání nenasvědčoval, že se jedná o nefalšovaný metalový koncert. I to bylo Never Say Die Tour 2009.
© www.flickr.com Hardcoreová přehlídka začala lehce po ohlášené době a tak si tentokrát pořadatel Obscure zasloužil palec nahoru. Jako první se o přízeň ucházeli
The Ghost Inside. Frontman, ještě v šusťákovce, rozehříval metalové hlavy i krátkým půjčováním mikrofónu do první řady ještě ne zcela zaplněného Abatonu. Kapel je spousta, v rychlém tempu odehrát to nejlepší z dosavadní tvorby, moc se nevykecávat a po necelé půlhodině přepustit místo dalším. Zhruba takový byl scénář pro prvních pět skupin harmonogramu. I druzí v pořadí, grindcoreoví
Oceano, se téměř po celou dobu prali se zvukem, byť s frontmanem, respekt vzbuzujícím černochem Adamem, bych se poprat nechtěl...
© www.getaddicted.org Jak se dala od Oceano tvrdost čekat,
Iwrestledabearonce se zpěvačkou v čele (připomínající spíše Alenku v říši divů, než hardcoreovou divu) na to po intru "Final Countdown" zpočátku nevypadali. Poté se však Abatonem přehnal takový uragán, který na první pohled nečekal asi nikdo, a drobná postava Krysty Cameron si získala mohutné ovace. Hned jsem si vzpomněl na Mariu Brink z
In This Moment aneb nesmí člověk dát hned na první dojem. Další v pořadí,
As Blood Runs Black sice tolik nešokovali jako kapely před nimi či po nich, ale svůj o něco delší časový prostor si zasloužili. Navíc si střihli i malou
wall of death.
Poté následoval skutečný zážitek. Na
Horse The Band musel každý "čumět" s otevřenou pusou. Kapela se pyšní hraním v již čtyřiceti pěti zemích, k jejím nejcennějším úlovkům patří Bělorusko (po pěti letech po
Cannibal Corpse další americká kapela v této zemi) či v Číně. Kdo toto nevěděl, musel ho jednoznačně dostat klávesák, který nejenže se ve stylu
Sabaton snažil mluvit "po našem" (
"what i like is pivo", "jsme tady to fuck you", "i hate Němec"), ale svým absolutním zaujetím pro svoji hudbu ostatní doslova pohltil. Ne moc častým, avšak postupně se rozšiřujícím tzv. nintendo corem Horse The Band jednoznačně zaujali. Byť byl zpěvák s hitlerovským knírkem trochu pod parou a příliš o sobě nevěděl (až si nakonec roztrhl kalhoty a nechtěně se exhiboval), postarali se Horse The Band o nejvíc komediální a zároveň šokující vystoupení večera.
© www.myspace.com/architectsuk Sotva se obecenstvo vzpamatovalo a lehce občerstvilo, už tu byla další porce nekompromisního hardcoru doprovázeného častými
circle pity. Od britských
Architects jsem si hodně sliboval a rozhodně mně nezklamali. V jejich moderním hardcoru, občas doplňovaném kvalitními čistými vokály, jsem si liboval možná i proto, že má líbivější, možná i hitovější a snadno naposlouchatelný obal, který předešlým kapelám chyběl. K tomu se přidal i pro tento večer tradiční
headbanging a nechyběl ani
stage-diving. Ten však nabýval čím dál větších rozměrů a když si při posledním songu "Early Grave" chtělo v extázi užít song společně se členy kapely na pódiu až šest fanoušků najednou, musela (pro některé až necitlivě) zasáhnout ochranka a nové "účinkující" hodit zpátky. Do té doby však bylo ze strany fanoušků vše v naprostém pořádku, pokaždé v mezích a přátelském duchu. Od Architects jinak bezchybný výkon a songy, které zazněly ("In Elegance", "Buried At Sea", "Follow The Water"), se věrně podobaly těm nahraným na CD kompaktech.
© www.myspace.com/despisedicon Jako největší hvězda celé sestavy (alespoň podle odehraného času i zkušeností) byli kanadští
Despised Icon. Ti jako by potvrzovali, že tato nová mladá vlna v metalové scéně je velmi oblíbená a na vzestupu. Les rukou a kotel pomalu až ke zvukaři v Abatonu je toho důkazem. Jednoduchý deathcore s trhanými kytarami, který vyrostl na kořenech
Korn,
Fear Factory a spol., je v Severní Americe v současné době velmi oblíbený, což dokazuje i zastoupení zemí na turné. Fanouškové
Divine Heresy nebo
Meshuggah si na Despised Icon určitě smlsli. Jak Steve Marois, tak Alexandre Erian to do publika šili bez lítosti, byť měli fandové za sebou už čtyři hodiny prakticky bez odpočinku.
To bylo možná jedinou slabinou celé, jinak skvělé ideji turné - příliš mnoho kapel. Někteří by myšlenku rozšířili a tvrdili by, že bylo na turné příliš dobrých (!) kapel, které nedostaly tolik prostoru, kolik by mohly dostat. To už záleží na organizátorech, avšak můj názor je, že čtyři by bohatě stačily a ty, na které by se nedostalo, by se mohly přivézt jindy. Možná by se snížila i konečná cena vstupenky, jež zřejmě také pár lidí odradila - přece jenom Abaton rozhodně tak jako minulou neděli ve švech nepraskal. Co ale nemůže nikdo
Despised Icon a ostatním upřít, je, že akce takových rozměrů byla pro tento rok určitě jedinečná, velmi extrémní až šílená. A těm, co si nakonec lístek koupili a domů šli pomlácení a zpocení pln zážitků povídejte, že to za ty peníze nestálo.