Kouzelnost a svým způsobem fikanost autenticity v současných amerických pseudofolkových tendencích je jedním z nejkontroverznějších nosných prvků jakéhokoliv, řekněme, hudebního žánru. Devendra Banhart vyčnívá a jeho postupy jsou odjakživa něčím zarážející. Mnoho posluchačů odstrašuje svým pěveckým projevem a až nepříjemně řezavým tremolem. Jiné svým přemrštěným lo-fiismem. Ty další svou specifickou melodičností, frázováním či instrumentací. Ty úplně další svými texty. A ty úplně úplně další svým zjevem. Některé jiné lidi může ale citově znásilnit a vyloženě donutit, aby jeho hudbě pokorně podlehli. A nejen to. Pak slyšíme argumenty jeho schopností evoluce, posunu a zrání jeho (nejspíše samotného, což promítá do své) hudby. Jiní si libují v jeho (venezuelsky podezřelé a vlezlé) zpěvnosti. Ti úplně jiní na něj pohlížejí jako na Madonnu indie-freak-avant-folkové scény. Ti úplně úplně jiní si vychutnávají jeho úletavosti, volnosti, opojenosti a milých ranních popěvků.

Album "What Will We Be" je povedené. Prezentuje Devendrův hudební směr. Má náplň, čas, prostor, řemeslnost i emoce. Je velice příjemné a nápadité, žánrově pestré a relativně nemonotónní. Umí potěšit, rozveselit, ale i kontrastně melancholicky a skromně depresivně rozesmutnit. Může být výborným a příjemným doplňkem podzimního dne, chmurného rána, sychravého dopoledne i profoukaného odpoledne. Může tedy potěšit, nebo zklamat, bavit, či nudit a my si jej zkrátka můžeme užít, nebo neužít.

Devendra Banhart - 16th & Valencia, Roxy Music (live)