Už hrozny reproduktorů visících ze stropu haly ve čtyřech rozích, obří mixážní pult, torza zdi z velkých bílých cihel v rozích pódia, dvě bicí soupravy a mnoho mikrofonů, baterie reflektorů nejen nad pódiem, ale i v hledišti a také rozvěšené vlajky s překříženými kladivy dávaly při příchodu do arény znát, že se zde odehraje cosi výjimečného, cosi hodného odkazu Pink Floyd. Jedenáct minut po sedmé se rozezněly úvodní tóny skladby "When The Tigers Broke Free", po odehrané jedné sloce však zřejmě došlo k nějaké drobné technické potíži, neboť se pár chvil nedělo nic. Brzy se však rozezněly tóny dojemné a optimistické písně "Wonderful World", přerušené pokračováním první skladby, na níž navázala divoká "In The Flesh?" s uniformovaným Pinkem zpívajícím na balkonu pod zmíněnými vlajkami na druhé straně haly. Bohužel hned v úvodní části si technika vybrala svou druhou daň (není se co divit při jednom jediném koncertě se tolik věcí složitě vychytává), kdy nachystané letadlo, jež mělo přeletět nad hlavami diváků a vybuchnout v rohu u pódia, se nepodařilo po připraveném laně spustit. Hudebníci (napočítal jsem jich třiatřicet plus dětský sbor) se naštěstí nenechali vyvést z konceptu a pokračovali bezchybně dál. Při "Another Brick In The Wall (Part 1)" začali technici postupně nosit další cihly a doplňovat zeď, jež nakonec těsně před přestávkou při pro účely právě dostavby zdi prodloužené "The Last Few Bricks" zcela a úplně oddělila jeviště od hlediště.

Velká projekční plocha nad pódiem sloužila nejen k promítání českých titulků, které po celé představení překládaly kompletně texty písní i různé pro děj důležité promluvy a průpovídky mezi nimi, ale velmi často byla využívána i k doprovodným obrazovým projekcím. Výjimečně byly použity záběry z filmu "The Wall" Alana Parkera, v drtivé většině se jednalo o krátké klipy, animace či fotografie vytvořené protagonisty show přímo pro tuto příležitost. A jelikož jedna z úloh umění je provokovat, občas i k tomu došlo. Poprvé při skladbě "Goodbye Blue Sky", kdy se objevila ponejprv nacistická vlajka, uprostřed které se hákový kříž proměnil v rudou pěticípou hvězdu, doplněnou vzápětí srpem a kladivem. Animace však pokračovala dále a znovu narostlá rudá hvězda změnila svou barvu na bílou a ta rozmnožená dokončila svou proměnu v americkou vlajku. Kontroverzní převelice, ale tak to má ve spojení s Watersovým (nejen) protiválečným pamfletem být. Před ostrou hardrockovou "Young Lust" zazněla jediná dvě česká slova (konkrétně to bylo "Dobrý večer") a už zde byli tanečníci a tanečnice velmi názorně předvádějící, jak to vypadá, když někdo "...need a dirty woman...", případně "...need a dirty girl...". Poté Radim Hladík poněkud prodloužil (a nikoliv k horšímu) sólo kolegy Davida Gilmoura. Že si následující scénu s šíleným Pinkem v hotelovém pokoji hlavní protagonista Filip Benešovský náležitě vychutná, bylo jasné předem, ale přiznám se, že když z jedné z připravených skříněk vytáhl sekeru nikoliv příručních rozměrů a jal se v záchvatu vzteku štípat nábytek na zátop, byl jsem překvapen, jak naturalisticky tento výstup pojal. Zeď mezi hledištěm a jevištěm byla dostavěna, "Goodbye Cruel World" zaznělo, došlo na půlhodinovou pauzu.

Po návratu na své sedadlo jsem s drobným překvapením zjistil, že zmíněná zeď byla opět rozebrána, technici se tento večer opravdu zapotili. Známý příběh pokračoval skvosty "Vera" a "Bring The Boys Back Home" až k naprostému hudebnímu majstrštyku díla "Comfortably Numb", ve které bohužel Michal Malátný pozapomněl na krásný veršík "...but you may feel a little sick!", leč nikdo se tímto drobným nedopatřením nenechal rozhodit a sólo na konci skladby v podání Michala Kašpara bylo stejně úchvatné jako onehdá v Roudnici. Filip Benešovský již jako Pink v uniformě si velmi vychutnal žlučovitý vztek na všechny jakkoliv odlišné v "In The Flesh" a na konci zpěv pochodujících vojáků a kousky úvodního kytarového riffu vypalovačky "Run Like Hell" doprovodily druhou dostavbu cihlové zdi. Do cíle mířící "Waiting For The Worms" byla doprovázena promítáním vynikajících fotomontáží Pinka (Filipa Benešovského) v černé uniformě se znakem skřížených kladiv: Pink s papežem, Pink promlouvá na summitu EU, Pink si podává ruku s Barrackem Obamou, Pink na titulní stránce časopisu Time. Na tváři úsměv a v zádech mrazení jsem myslím neměl jen já. Při finálové "The Trial" pak před zdí defilovala celá sestavička odporných postaviček obviňujících Pinka z všeho možného: soudce s umělými loknami, manželka se štířím zadečkem, ředitel školy hrozící obřím ukazovátkem a samozřejmě despotická matka. "Strhněte tu zeď!" nakázal soudce, byl odpálen dynamit a co nezvládl sám, s radostí dokončili děti ze sboru Chorus Angelus.

Motiv celé dílo končící skladby "Outside The Wall" zazněl jen krátce, neb jako závěr byla připravena překrásná a nadějeplná balada "The Tide Is Turning" (snad mají slova této písně pravdu) z Watersova sólového alba "Radio K.A.O.S." a je třeba říci, že se k zakončení "The Wall" hodila velice. Pár koncertů jsem již v O2 i dříve v Sazka Areně zažil. Tento byl první výhradně k sezení a rychlost, s jakou sedících několik tisíc lidí s nadšeným potleskem povstalo, se nevidí příliš často. A tento mohutný potlesk ve stoje vydržel po celou dobu, po kterou Filip Benešovský představoval vskutku mohutný ansámbl. Prostorové zvukové efekty, výtečná světelná show s výrazným zapojením reflektorů umístěných v hledišti, ohně, převleky, projekce - to vše jen dotvářelo v první řadě fantastické pěvecké a instrumentální výkony s občasnými k dobru věci upravenými instrumentacemi, kterým korunu nasadila sóla ve střední části druhého přídavku, šlágru "Money". Australian Pink Floyd předvedli v únoru v Praze, že "The Wall" je možno zahrát velmi dobře (a také se tím předváděním po celém světě velmi dobře živí). Filip Benešovský & přátelé předvedli v říjnu, že v Praze může vzniknout představení ještě lepší. Lze si jen přát, aby nadšení a chuť do práce Filipovi i přátelům vydržela, a snad také aby syn Rogera Waterse Harry, hrající v "The Wall 2009" na klávesy, povyprávěl otci, kterak neuvěřitelně dobrý tenhle koncert byl.