Jaromír Nohavica už zase rozdává. "Virtuálky" jsou už třetí mp3 desku, kterou od roku 2006 připravil. Najdete na ní jedenadvacet nových, jinde (myšleno na CD) nevydaných písní, které letos vznikaly, týden co týden, jako hudební fejetony pro server virtually.cz.
3/10
Jaromír Nohavica - Virtuálky
Skladby: Na Virtually!, Kdybych byl ředitel, Malé české blues aneb Doprdelepráce, Já žádám, Lampárna na kopcu, Když jsem tahal kačera, Milostná předvolební, Mámo svaž mi můj ranec, Na golfovém hřišti, Tanec mezi vejci, Festivál'nyj privjet, Takové léto, Colours, Penzión Česko, Všechno je v normálu, Měl jsem holku, V dobrém i špatném, Chtěl bych zažít, U nás v ústavu, Pozdrav z džungle, Skončilo léto
Vydáno: 26.10.2009
Celkový čas: 34:31
Vydavatel: Jaromír Nohavica
Zatímco
"Pražská pálená" je od začátku až do konce dokonalým albem mapujícím nevydané, ale ani náhodou zapomenuté skladby
Jaromíra Nohavici a
"Od Jarka pod stromeček" zůstává milým, ale poněkud nevyváženým, i když pořád příjemným vánočním dárkem, "Virtuálky" jsou bohužel tím nejslabším počinem, co kdy Nohavica připravil.
Možná ještě vzpomínáte na "Už zase bijou děti", ne příliš vydařenou skladbu reagující na nesmyslný policejní zásah na CzechTeku v roce 2005 a "Ladovskou zimu", rozvernou písničku, která s nadhledem komentovala nenadálou sněhovou kalamitu o rok později. Obě by přesně zapadaly do konceptu hudebních fejentonů. Na "Virtuálkách" se ale kvalitám "Ladovské zimy" ani z daleka nepřiblížíte. Naopak se tu pohybujeme mezi nedotaženými rychlokvaškami, které by ještě potřebovaly pilovat po všech stránkách a mezi nimiž by i
bité děti často kvalitativně vyčnívaly.
Nohavica, jehož jsem vždy bral jako nadmíru talentovaného a citlivého básníka a vyjímečného písničkáře, díky "Virtuálkám" ukazuje, jak je jinak pečlivým a pracovitým člověkem. Jeho k dokonalosti dotažené skladby potřebují čas, který tak moc chyběl právě zde. Obávám se, že na standardní řadovou desku by se téměř nic odtud dostat nemohlo, minimálně by muselo dojít k vyzrání a dokončení některých zárodků dobrých nápadů.
Až na pár výjimek ("Na Virtually!", "Festivál'nyj privjet", "Když jsem tahal kačera") jsou skladby nedotažené, banální, se zbytečně často a bezdůvodně používanými vulgarismy (jen těch prdelí co tu sedí). Dostáváme se i k až primitivním častuškám ("Měl jsem holku" je zbytečný a slabý odvar z legendárního "Blues o hotelích"), prvoplánovým a plochým komentářům politické situace ("Mámo svaž mi můj ranec", "Tanec mezi vejci" a další), nebo zoufalého vaření z vody ("Pozdrav z džungle").
V celku je album téměř neuposlouchatelné, zvlášť na každý jiný než první poslech. Dá se sice očekávat, že písničky přežijí na koncertech a pár se jich pro zpestření večera vždy v přídavku objeví, jinak ale postrádá smysl takto jednoúčelové, nedotažené a odbytné písně v celku vydávat nebo poslouchat. Od člověka, který přišel s alby, jako bylo "Mikymauzoleum", bychom měli chtít víc. I když je to zadarmo.
Kromě všude vyzařující nedotaženosti a kvapné práce, sálající z každé noty a dokonce i slova, mají "Virtuálky" další velký problém. Nohavica je v průvodním slově přirovnává mimo jiné k Čapkovým fejetonům. Ty si člověk s chutí přečte i dnes, po více než sedmdesáti letech od jejich vzniku. Naproti tomu "Virtuálky" jsou už v době svého souborného vydání neaktuální, zastaralé jako staré noviny. Kdo dnes ještě poslouchá píseň "Už zase bijou děti"? A kdo zítra sáhne z bohaté Nohavicovy diskografie právě po "Virtuálkách"?