Na první pohled jsou nerozeznatelní od všech těch indieánů, vzhled mladých arty rozervanců je neprozradí ani na pohled druhý nebo třetí. Že je něco v nepořádku, zjistíte až ve chvíli, kdy očelenkovaný Andrew (v tuhle chvíli zase lehce zaměnitelný za tuctového hippíka) vezme do rukou kytaru, spustí tu svoji a vetře se vám do uší. Tři roky zpátky tahle show nenechala chladné hned dvě základny: radovali se kytarovkáři štrachající se v klasickém rock'n'rollu, ale i ortodoxní metaláci, a to dokonce bez zbytečných vzájemných narážek a urážek, což jen potvrzuje fakt, že tihle Australani udělali dokonalou fúzi audio kazet ze šuplíků svých taťků. Nic než radost z toho, že si kluci konečně našetřili na nástroje a můžou dělat rambajs ve sklepě s něčím jiným než s máminou soupravou hrnců a pokliček.

Nahrávání druhého alba zvládli Wolfmother v nové sestavě. Taky chlápka na producentské židli vyměnili a Ameriku vystřídala Británie. Těžko ukázat prstem na toho, kdo za to všechno může, ale upozornění předem, že to není dobré, je nasnadě. Rock'n'oll a jasné hitovky střihu "Woman" aby jeden pohledal. A ať se propadnu do země, jestli si kluky s afrem vybere ještě nějaká velká firma pro svou kampaň. Ano, je to tvrdé, příliš tvrdé, rychlé a silné (samovolně vyskakuje otázka, zda platí rovnice harder, faster, stronger = better). "Wolfmother" byla deska destruktivní jako stohlavé stádo koní, "Cosmic Egg" jde v rozbíjení dál, jen bez těch romantických riot ideálů, kterými mladí často a rádi oplývají.

Pro svou formální a instrumentální dokonalost lze hledat paralelu s Muse a ptát se, jestli Wolfmother nejsou taky prostě jen geniální. Třeba ano, ale zatímco hlasový (a koneckonců i hudební) projev Matta Belamyho si nespletete ani náhodou, přepjatý a zanícený vokál Andrewova typu najdete na každé průměrně znějící desce tvrdšího ražení. Zaměnitelné jsou bohužel i jednotlivé skladby, což se o prvním albu nedalo říct ani náhodou. Na místě je tak vážné podezření z vykrádání kytarových postupů nejen největších ikon žánru, ale i sebe sama (copak nikdo v "In The Morning" neobjevil "Tales"?), a to je u teprve druhého alba přinejmenším na pohlavek.

Wolfmother dali albu název podle jogínské "polohy plodu", čímž snad nechtěli naznačit, že by se uklidnili. Jestli měl ale pojem cosmic egg symbolizovat splynutí se svými hardrockovými modlami, povedlo se, byť na úkor právě té jemnější polovičky fanoušků. Jasně, všichní asi víme, že nejde o metloše s máničkami, že se za touhle lumpárnou neskrývá pravý Axl Rose (ale co kdyby, hm?), ale že jde jenom o partu řádících kluků, kteří si mlácením do nástrojů plní dětský sen. I přes to všechno se jde ale pohoršenému výkřiku fuj! ubránit jen stěží.