Popový večírek pro náročné

Sedmdesát procent holek ve věku s koncovkou -náct. Ne, nemluvím o dívčí katolické škole ani o výprodejích v obchodním domě Marks & Spencer. Palác Akropolis vzaly útokem slečny kvůli Patricku Wolfovi a některé dokonce dotáhly pánské protějšky. Ti se ovšem na začátku večera krčili na ochozech, takže při nástupu Buriana, který pražskému publiku představoval svou sólovku, byl Velký sál strašidelně poloprázdný. Nebylo se čemu divit, polovina ho znala jen okrajově (odposlechnutá konverzace dvou dívek: "A znáš Southpaw? Burian je ten zpěvák. To je ten hezký a arogantní.“), zbytek zřejmě desku slyšel, a proto nedorazil. Docela chyba, protože naživo se z těch kousků, které se dají na albu skousnout pouze jako kulisa k okopávání zahrádky, vyklubaly hitovky, které i ty nejvíc cool lidi donutily k lehkým pohybům hlavy, ba dokonce i těla. Ke slovu se dostaly i specialitky jako psací stroj, jejž obsluhoval sám Burian, nebo drobky sypané na bicí, ehm, bubeníkem. Zajímavé.

Support obohatil večer celkem o sedm kousků, ale i přes povedený reggae závěr s afro parukou bylo jasné, co si obecenstvo, které úspěšně zaplnilo parket, od večera žádá. Neutuchající povyk na znamení toho, že hlavní aktér stojí u postranního vchodu v celé své parádě (doslova), toho byl důkazem. A neskončil do chvíle, než se Patrick vynořil a hymnickou baladou "Who Will?" nezapočal show.

Osu koncertu tvořily převážně skladby z posledních dvou desek, zazněly ale i starší kousky, absolutním překvapením pak byl "Tristan" z druhého alba "Wind In The Wires". Pověst multiinstrumentálního génia potvrzovala malá intermezza, ve kterých Patrick usedal za klávesy. Z rukávu sypal nejen krátké písně, ale s postupujícím časem povzbuzen nadšeným ohlasem publika přišel nejen s obligátní chválou našeho hlavního města, ale i s historkou o první člence jeho kapely, jež byla z Prahy.

Nedílnou součástí celého vystoupení byly Patrickovy avantgardní outfity, které dělily večer do částí. Vystřídal celkem tři a každý po nástupu na pódium náležitě předvedl a prodal promenádou po celé šíři scény, kde ho pronásledovaly desítky rukou. Nemusely se moc snažit, odhaloval se a svlékal sám. Zřejmě tohle inspirovalo muže v publiku, který rovněž odhodil triko a jen s boa kolem krku terorizoval svým nahým a ulepeným tělem okolí. Aneb když dva dělají totéž, není to totéž.

Na závěr koncertu byly instrumenty jako lyra odloženy, nastoupily kytary a s nimi úderné kousky "Hard Times", "The Magic Position" a "Vulture", kterými si Patrick a jeho ansámbl nadobro podrobili publikum. Dramatická součást večera se dostala do popředí, z náznaků perverze se staly otevřené výzvy. Závidím pánům v první řadě, jen jim se totiž dostalo jemného pohlazení kozačkou blonďaté hvězdy, pro nás ostatní alespoň předvedl dosytosti své pozadí pomocí několika smyslných dřepů.

Ne, tenhle koncert nevyřešil spor o tom, jestli je Patrick Wolf mistr kýče nebo génius, který má na to vyplivovat kvalitní desky častěji než ostatní. Já se ale přikláním ke druhé variantě, už dlouho se mi nestalo, abych si cestou metrem zpět domů dala nejradši celý set znovu.

P.S.: Sklenička z obchodu Ikea s červeným brčkem, kancelářské classy brýle, laptop s jablíčkem a neoholené podpaží. Vlastně to byly jen takové drobnosti, které v souvislosti s koncertem nestojí za řeč.