Říkejte si, co chcete, ale pro člověka odkojeného malými a středně velkými kluby je návštěva pražského outůčka za trest. Před vstupem do areny musíte absolvovat bezpečnostní prohlídku jako na letišti. Samozřejmě, bezpečí především, jenže všeho moc škodí. Navíc s vědomím, že security chlapci střeží spíše snahy o propašování lahve s pitím než granátu... V mžiku přichází další zkouška klidu a trpělivosti: "Ten batoh si dejte do šatny," povídá stroze žvýkající mladík ve žluté vestičce. Významu příliš nerozumím, nezávadný obsah mého batohu už přece prověřili chlápci u vchodu, ale nemám na výběr. Aha, už chápu! Jako by nestačila zlodějina na baru, teď ještě v šatně. A stále není konec: "S pitím se dovnitř nesmí," zní dál nekompromisně. Pohodlí úklidové firmy na úkor mého? Zlatý Palác Akropolis!

Na druhou stranu, koncert slovenského obra byl v podstatě dárek všem zákazníkům společnosti O2, jež představení nestála ani kačku. Těžko říci, jak moc se tenhle fakt podepsal na návštěvnosti, ale ať už to bylo jakkoliv, o divácké kulise toho večera si mohou nechat slávističtí hokejisté jen zdát.

Richard Müller se vrátil do Prahy po čtyřech letech, znatelně unavenější a fyzicky opotřebovanější. Na jeho výkonu to ovšem nebylo nikterak znát. Kromě sebejistého zpěvu občas hodil do davu drobný vtípek s česko-slovenským podtextem, (jeho náklonnost k Česku je dobře známá), popřípadě stručný komentář k následující skladbě. Celý večer působil klidně, nejčastěji se nacházejíc blízko mikrofonu s upaženýma rukama, skoro vzlétnout. Lehký vtip, nadhled a vřelost, toť Müllerova momentální stručná charakteristika. Kdo by byl před lety řekl, že se z komplikovaného a problémového zpěváka (toho večera v dlouhém kabátu a hranatých tmavých brýlí) stane s přibývajícími vráskami a ubývajícími hormony skutečná osobnost.

Hlavní postava večera možná leckoho překvapila, zvolený repertoár nikoliv. Halou se nesly největší pecky vyprodukované skrz celou Müllerovu kariéru; to se nakonec od "Best Of Tour" čekalo. Čisté dvě hodiny produkce rozddělené v polovině dvacetiminutovou pauzou nabídly klasické pecky v čele s léty prověřenými "Cigaretka na 2 ťahy", "Nebude to ľahké", "Srdce jako kníže Rohan", svědomí zpytující "Nahý II", "Baroko", patrně nejznámější hitovkou "Po schodoch" nacvičenou v zajímavé funky verzi nebo přídavkovou, neméně slavnou "Štěstí je krásná věc", jejíž refrén zpívala sborem celá hala. Nečekaně zaznělo "Tajné milovanie", jež se před devíti lety objevilo na desce Táslerovy formace IMT Smile. Naprostou lahůdkou byla "Tlaková níž", rozdělená na tři díly a protažená skoro na deset minut.

Slavnostnímu rázu večera rozhodně prospěla práce zvukaře. Hluková hladina byla oproti normálu snížená na ideální hodnotu, ostatně Müllerovy skladby svoji podstatou tišší produkci téměř vyžadují. Ještě lepší práci odvedl hlavní osvětlovač. Namísto divoké světelné show a neuspořádaných efektů nechal pódium ponořit do vzájemně harmonických barev, jejichž prolínání bylo řízeno jemnou rukou, nenásilně a celá audiovizuální složka dodávala produkci téměř noblesní atmosféru.

A ti muzikanti! Tentokrát se zpěvák neobklopil americkými hvězdami, ale zvolil česko-slovenskou sestavu. A udělal dobře! Instrumentálně exceloval zejména kytarista Peter Markuljak, jenž na pódiu i vysoko na tribuně, kam uprostřed písně vyskákal po schodoch, předváděl neuvěřitelné kytarové onanie. Podivuhodné představení odehrál také jazzový saxofonista Michal Žáček. Ten vedle saxofonu zvládl klávesy, klarinet, trubku a příčnou flétnu. Nehledě na momentální nástroj v jeho rukách, byl to koncert. V zádech sekundovalo trio ne zcela neznámých vokalistek ve složení Balážová - Šoralová - Pártlová.

Müller dozpíval a sklidil ohromný aplaus. Uspokojeny byly jak starší ročníky, kterých byla v hale drtivá většina, tak i ti mladší, kteří se se zpěvákem seznámili se zpožděním. Zkrátka umělecký zážitek se vším všudy.