Navzdory krátké (a vítězné!) honičce s revizorem jsem dorazil včas k jedinému pražskému klubu, na jehož dveřích ten den visel nápis "Sold out". Vyprodáno bylo totálně a již krátce po osmé se prostorem pohybovalo velmi obtížně. Nouvelle Vague naštěstí věděli, že není nač čekat, a tak se kolem půl deváté Praha po dvou letech znovu dočkala jediné revivalové kapely, která má smysl. Odtajněno tím bylo i malé tajemství, kdo že přijel v rolích zpěvaček. Nepřehlédnutelná Sophie Delila s obrovským vyfoukaným affrem a ještě nepřehlédnutelnější přenabitá baterka Nadeah Miranda, která svým stylem sebeprezentace musela dostávat do varu i zvukaře.

Právě Australanka Nadeah odstartovala koncert s velmi pomalou, na začátek navíc dost nezvykle zvolenou písní "Guns Of Brixton". Následoval otvírák z desky "NV3" ("Master & Servant" od Depeche Mode), v rámci jejíž propagace jsou také tito Francouzi na turné. Začátek poměrně rozpačitý. Dvě rozvleklé písně a ani jedna ze zpěvaček nenabídla kromě krásného vokálu nic navíc. Úvahy, jestli si to náhodou nepřijely jen odzívat, vzaly rychle za své. Hitovka "Ever Fallen In Love" poprvé rozpumpovala krev v žilách nejen návštěvníkům, ale hlavně Nadeah. Při této písni začala předvádět robotické pohyby (ty jí ještě nějakou chvíli vydržely), ale především na ní bylo vidět, jak se pomalu dostává do potřebné provozní teploty.

Její geniální performance v "Human Fly" patřila k tomu nejlepšímu. Nepřítomný pohled, pohyby v první fázi transu a dokonalý přednes, jemuž vévodilo "bzzzzz" a mávání rukami. Lynch by měl radost. Publikum však bylo pořád chladné, ačkoli se po skončení ozval mohutný aplaus. První polovina koncertu patřila jen a pouze jí. Před dalším singlem "Too Drunk Too Fuck" si s přítomnými polaškovala a vzápětí si je omotala kolem prstu, když v druhé polovině písně sebejistě skočila do lidí, prodrala se doprostřed klubu a začala s přítomnými neohroženě pařit a skákat. Kapela se do toho poprvé opřela. Dokonce tak, že v tu chvíli to nevypadalo, že jsme na koncertu bossanova coververzí, ale na regulérním postpunkovém mejdanu. Na pódium se Nadeah vrátila s rozcuchanými vlasy, do kterých si dala ruce, laškovně se usmála, zavrtěla zadkem a odešla. V tu chvíli pětistovky za lístek nikdo nelitoval. Nutno ještě poukázat na její showdress, který tvořila průhledná sukně, podprsenka, jejíž větší část polovinu koncertu koukala a kalhotky, které viděly i přítomné slečny - tak byly nepřehlédnutelné. Když k tomu přičtete šarm, jehož mají obě dámy na rozdávání, je vám jasné, že se bylo i na co dívat. Snažily se hodně, aby byly sexy úplně nejvíc. Stačily jejich panenkovské oči zvednuté nevinně ke stropu, decentní tanečky, přidržet si sukýnky...

V druhé části vystoupení vyrovnala poměr odzpívaných písní Sophie. Její hlas byl čistší a pevnější, to ale zákonitě neznamená lepší, obě zpívaly úžasně. V nepříliš okouzlující akustické coververzi hymny všech punkáčů "God Save The Queen" se dostal konečně i jí stoprocentní prostor. Bylo fajn, že všechny hity měly rozprostřené rovnoměrně v celé délce koncertu. V "Just Can't Get Enough" si obě ženy postavily mikrofony proti sobě a donutily chytlavý refrén zpívat celou Akropoli. Pomalu se blížil závěr a ten byl samozřejmě rozbíjející. Po "Let Me Go" hned po prvních tónech všichni nadšeně přijali zřejmě jejich nejslavnější hit "Dance With Me", v tu chvíli již bylo jasné, že se Nouvelle Vague povedlo vytvořit bezstarostnou atmosféru provoněnou létem, sluníčkem, tancem a vzduchem s příchutí horkých malin. Tedy přesně tím, pro co si všichni přišli.

Vrchol nastal při "Friday Night, Saturday Morning", jehož originál mají na kontě The Specials. Houpavý refrén se z pomalého tempa vyšplhal až na zběsilou frekvenci, které se v atletickým kruzích říká boltovina. Přerod písně byl ale pomalý, Nadeah se Sophii tak měly dost času, aby roztomile podanou pasáž "I go out on Friday night and I come home on Saturday morning" donutili zpívat všechny. Závěr s Joy Division a "Love Will Tear Us Apart", kterou naposledy proslavil film "24 Hour Party People", byl famózní.

K přídavku přišla Sophie, která se sama doprovodila na klávesy, a přehrála svou "Such A Shame" (zpívá ji i na desce). "This Is Not A Love Song" vypadal na definitivně poslední píseň, ale zpěvačka kultovních The loveGods se po krátkém sólu kontrabasisty opřela do "Give Me The Words". Palác Akropolis ale pořád neměl dost a po dlouhém vytleskávání se kapela okolo Marca Collina a Oliviera Libauxa naposledy vrátila. Celý koncert pak zakončil zřejmě neplánovaný, ale divoký tanec mezi kontrabasistou a Nadheaou, kdy kapela spolu s celým sálem tleskala ve vysoké frekvenci, rytmus udávaly bicí a do mikrofonu taneční pár ječel podobně, jako když útočí Apačové. Ale byl to spontánní závěr povedeného večera, který si užila i skupina - to bylo zkrátka vidět. Nenapadá mě žádná výtka. Všechno odsýpalo, žádné sólování, ale pořádná porce zábavy. Možná to bylo tak trochu i pozitivní překvapení.