Východočeská skupina Walk Choc Ice působí na domácí hudební scéně již osmým rokem. Je jedním z vítězů prestižní soutěže New Rock Generation, vydala postupně tři alba, to zatím poslední s názvem "Rejdit" relativně nedávno. Dnes (tj. 1.2.2001) vystupují v pražském Paláci Akropolis, za pár dní je můžete vidět jako předkapelu Stranglers. O tom všem, ale i mnohém jiném jsme si povídali se zpěvákem Honzou Křížkem.

Jak jste vlastně přišli na název kapely "Chodící nanuk"?

Chodícího nanuka jsme si vymysleli na úplném začátku. Měli jsme demo, ale neměli jsme název. V roce 94 roce nám přišla jako nejschůdnější cesta jak prorazit jako neznámá kapela, zúčastnit se nějaké soutěže jako třeba Marlboro Rock In nebo New Rock Generation, protože tam se člověk opravdu zviditelnil. Věděli jsme, že třeba Kurtizány z 25. Avenue už sice měli něco za sebou, ale když vyhráli Marlboro, dost tím získali. Takže jsme zvolili tu cestu, natočili jsme demáč, ale neměli jsme název. Tak jsme si řekli, že to uděláme naopak než ostatní, kteří nejdříve udělají image a název, a pak teprve písničky. Protože máme rádi ironizování a neberem se moc vážně, říkali jsme si, že ten název nesmí být vážný. Ale udělali jsme to v angličtině, a kdybychom ho udělali rovnou jako Chodící nanuk, tak bychom si asi ušetřili práci. Dodnes vysvětlujeme, co to je Walk Choc Ice, lidem se to plete... Jsem rozhodnutej, že pokud budu někdy dělat novou kapelu, název bude tak jednoduchý, jak jen to půjde udělat.

První desku jste udělali ještě v angličtině. Co vás vedlo k tomu později začít používat češtinu?

Já se přiznám, že mi to pak začalo vadit, říkal jsem si, že bychom k muzice mohli otevřít druhou komnatu. Už vlastně v době, kdy jsme vydávali první desku, jsme měli nabídky od firem, který říkaly, že by to vydaly, ale muselo by to být v češtině nebo alespoň 70/30, ale my jsme byli tenkrát "fuck the bussines", tak jsme si říkali "serem" na ně. Když jsme z toho malinko vyrostli, řekli jsme si, že zkusíme češtinu. Když je o čem zpívat… Je to asi těžší, ale ona angličtina nebo jiný jazyk... - když je text o hovně, bude o hovně v každým jazyce. V Čechách jsme na tom tak, že v angličtině jsme schopný toho přijmout víc, protože v češtině tomu rozumíme, kdyžto v angličtině jsme občas i nějaký průser schopni přijmout.

Spousta lidí, když se jich někdo ptá proč angličtina, odpovídají, že je mezinárodní a kdyby prorazili, tak že venku to bez ní nejde (což je podle mě nesmysl). Když už jste zpívali anglicky - dostali jste se v té době někdy za hranice?

My jsme měli v té době manažera Martina Fořta (dnešní MaFo Agency) a ten byl opravdu dobrej, to bylo tak 50 % úspěchu, takže jsme jezdili jak tady po klubech, tak jsme byli v Rakousku, v Německu, ve Švýcarsku. Ale to byly jednorázovky - neměli jsme tam připravenou půdu. Jediný, co se dalo venku použít, že jsme česká kapela, která předskakovala Rage Against The Machine. Ale i tohle zabralo, takže chodilo relativně dost lidí, občas tak okolo stovky. Pamatuji si, že v Lübecku v Německu jsme měli příjemnej koncert. Ale dneska s češtinou je to jinak.

Hráváte raději v malých klubech nebo na větších scénách?

Je lepší samozřejmě hrát v klubu, který je zaplněný ze 3/4, než na velké scéně, kde je zaplněná sotva 1/4. Když jsem hrál s Ivanem Králem, Ivanem Hlasem a dalšími v Alias, kde jsem hrál na klávesy, hráli jsme na festivalu Sun, kde byli třeba INXS, na který se to trochu zaplnilo, ale jinak tam bylo málo lídí a...nic.

Vy jste ale jeden čas hráli s Ivanem Králem, celí Walk Choc Ice, jako jeho doprovodná kapela...

Ivan tehdy tady oslovil v Čechách víc muzikantů, poslal nahrávky a měl tenkrát myšlenku, že buď si postaví kapelu z členů různých kapel nebo si vezme nějakou celou kapelu. My jsme to tehdy vzali jako šanci a nadřeli jsme to, on pak přijel, podíval se, jak to hrajem, řekl : "Tohle beru" a my s ním pak odjeli celý turné, ze kterého vyšla i živá deska.

Jaká s ním byla spolupráce?
Já se přiznám, že jsem ho vlastně moc neznal - to spíš táta poslouchal Patti Smith, Blondie, Iggyho Popa, ale mně to přišlo hrozně zajímavý - byl to člověk, kterej už tady dělal produkci Lucii, byl to člověk, který už v tý světový muzice zapojenej byl. Navíc na něj chodili jak mladší, tak i pamětníci. A nás lákalo ukázat těm pamětníkům, že jsou tady i mladý typy, kterejm není cizí rock´n ´roll, takže to pro nás byla i taková satisfakce. Pak nám Ivan produkoval druhou desku.

Svého času s vámi hrál na kytaru Zdeněk Bína, díky kterému jste tehdy dost změnili nejen zvuk, a který pak odešel a založil si 123min., což je dneska jedna z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších klubových kapel. Nemrzelo vás to pak, když tato etapa skončila?

O Zdeňkovi se mi dneska zdál strašně příjemnej sen... Já jsem se s nim viděl asi před čtrnácti dny - to je pro mě důležitý, že s ním mám do dneška kontakt. Nemrzí mě to, přestože kdykoliv se s ním budu moci vidět a třeba si s ním zahrát, tak to pro mě bude plus, na čtrnáct dní mě to nabije energií, kterou on v sobě prostě má. My jsme tehdy potřebovali kytaristu, on na tom taky nebyl nejlíp, sháněl nějaký spoluhráče. Přišel k nám v roce 95 a zapojil se k nám tak, že přišel do kapely, která nedávno vydala první desku a měla před šňůrou. Odjeli jsme tu šňůru a zasekli jsme to, hrozně nás to sejmulo, ten jeho výraz. Já jsem si koupil piáno, brácha začal bubnovat trochu jinak, dostávat do toho feeling, úplně jsme to otočili, udělali jsme novej repertoár, jen jsme možná mohli udělat jiný název. Lidi na koncertech na to dost koukali. Hráli jsme třeba na předávání cen Bang!u, a byli tam Support Lesbiens, my jsme tam hráli tohle.... Všichni byli vykulení. Dodneška se bavím, když si na to vzpomenu. Zdenda pak odešel, udělal si -123min.. Myslím, že teď, jak tam přišel bubeník Emil Valach, tak se pro mě uzavřel ten jejich kruh, Zdenda je šťastnej a spokojenej. Proto mě to ani nemrzí. No a pak jsme se sešli s Ivanem a nakonec udělali desku a tím se spolupráce dovršila. Pak jsme se dostali do agentury Baba Zlaty Hladíkové, kam jsme se vnutili, a z toho se pak narodila spolupráce s Radimem Hladíkem.

Ten vám produkoval vaši třetí desku "Rejdit". Jak se vám dělalo s ním?

Radim je takový člověk, kterého kdybychom neměli a dělali si tu produkci sami, tak ta deska by určitě taková nebyla. On je člověk, který má nad tím nadhled, tu vizi, cítí, že se tam něco děje, ale ví, že je potřeba takový ten otcovský vztah. To je jako s dětma. Ten otec ví, že děcko má nějaký názor, ale ještě moc neví kudy, takže chce oprostit to děcko od toho, aby se pálilo o plotýnky, aby neškobrtalo a tak... Stejně tak s námi Radim pracoval. Tomu materiálu, kterej jsme naskládali, dal nějakou konečnou formu. My jsme si řekli, že ta deska bude jednak tak, jak nás lidi vidí na koncertě - prostě bigbít, rock´n´roll, ale že nám nejsou cizí ani jemnější polohy, některý ty jazzůvky v nás zůstaly, ale aby to nebylo na druhou stranu roztříštěný a aby tam bylo z tý naší osobnosti. A on to tak udělal. Já tu desku mám rád, myslím že je to dobrá deska.

Spousta lidí dnes považuje rock za mrtvou záležitost. Připadne mi, že rockové kapely jsou zahnány do dvou koutů - buď sláva a úspěch za přítomnosti mnoha kompromisů, nebo - třeba v případě noisových či hardcorových skupin - hluboký underground. Nic mezi tím. Za progresivní bývá považována (a nechme stranou zda-li vždy tomu tak je) taneční scéna. Jak se na to díváte vy - připadáte si spíš konzervativní a nebo vás lákají mašinky?

Já se přiznám, že bych strašně rád byl právě mezi tím, vyplnil to prázdno, protože ho cítím taky. Ale jedno po druhém. -123 min. jsou důkaz, že to jde dobře i bez mašinek. Taneční scéna je super, já ji mám rád, i když třeba na parties nechodím a až tolik jí nerozumím. Já znám maximálně věci jako je Norman Cook, mám doma nějaké Radost-výběry, ale ta muzika se mi líbí. Taneční scéna je dneska číslo jedna v tom, že lidi, co ji poslouchají, si to berou za svý. Ale pokud je muzika dobrá, je jedno, jestli bereš do ruky tahací harmoniku nebo... Ať děláš cokoliv dobrýho, lidi na to přijdou. Ale my nejsme kapela, která by říkala: "My jsme dobrý, ale teď jede taneční scéna, tak to budem postrkovat tam..." To já neřeším. Já v klídku si snažím dělat svoji hudbu a doufám, jak říkám, že třeba vyplní nějakej prostor. Třeba se někdo vrátí jednu sobotu z houseparty a bude mít chuť příští víkend na bigbít nebo jinou živou muziku... Já bigbít nemám jako svoje hlavní gró, i když je mi blízkej. Ale láká mě i spousta jiných věcí, rád bych, aby tam toho bylo víc.

Tenhle rozhovor je pro hudební server. Sleduješ muziku na internetu, čteš třeba nějaké konkrétní hudební magazíny?

Já se přiznám, že jsem doteď na to neměl čas, protože jsem k tomu neměl moc přístup. Ale internet jako takový je super. Pro kapely je to výborná věc. Dneska je tady u nás pět velkých firem, který si vezmou jen tutovky, který se budou prodávat, myslím že třeba u Warner Music jsme my s Tatabojs taková výjimka, protože určitě nemáme nějaký závratný prodeje a přesto nás vydávaj. Na internetu se kapely můžou vykašlat na nějaký firmy a nějaký média, nemusej chodit do žádnejch pořadů dělat ze sebe šašky... Vystaví tam svoji muziku v MP3. Dneska lidi serou na nějakou super kvalitu, na zvuk. Dneska nemusí být zvuk za půl milionu a nic, spíš je lepší podomácku a ten nátěr v tom. Třeba u nás ve Východních Čechách je hrozně oblíbená pražská kapela Mikiho Pupík. Lidi jsou z toho úplně hotoví. Je jim jedno, kde to je nahrávaný, hlavně že to v tom je. Tomuhle internet strašně pomáhá. Doufám, že se bude rozšiřovat, protože v masovějším měřítku ho pořád moc lidí nepoužívá.

Dovedeš si třeba představit, že byste nebyli u velké firmy a šířili svoje nahrávky jen tímto způsobem?

Docela živě. Sice - jak jsem říkal, se v tom moc nepohybuji, nemám ty kontakty. Ale jsem myslím docela schopnej se ztotožnit s tou myšlenkou, že bychom fungovali takhle.