Vypečená frekvence

27.08.2009 08:52 - Tomáš Bláha | foto: facebook interpreta

Rakouský FM4 Frequency Festival patří mezi akce, které se mohou chlubit rozmanitým hudebním arzenálem toho největšího kalibru. Program je nabitý velkými jmény, které vám připraví nezapomenutelný zážitek. O to víc pak zamrzí organizační kudrlinky, které nepříjemně dloubají pod žebra.
Eagles of Death Metal, FM4 Frequency Festival, Green Park, St Pölten, Rakousko, 20.-22.8.2009
© Petr Klapper / musicserver.cz
Je čtvrtek 20. srpna, tedy den, kdy festival Frequency začíná. Jak už ale bývá zvykem, nedočkavci přijíždí zpravidla o den dříve. Já se do oblasti Green Parku dostal nějak lehce po desáté dopoledne, ale na konci malebného městečka Sankt Pöltenu to vypadalo, jako kdyby byl festival v těch nejdivočejších obrátkách. Návštěvníci skandovali, houfovali se, ale hlavně tahali ze supermarketu, co byl kousek, kartony piv a jídla ve skutečně velkém množství. Vypadalo to, jako kdyby měl být příští den supermarket uzavřen. Většina z nich na to měla kolce nebo různá přepravná zařízení, pač ty jsou schopné pobrat více než dva kartony najednou. A to se cení. Příjemné bylo, že všichni organizátoři či obsluha byli vážně sympatičtí a i přes jazykovou bariéru se snažili vždy pomoct. Bylo nehorázné vedro, a proto vhod přišly různé vodotrysky, které byly v areálu k dispozici.

Moje první "must see" kapela přišla na pódium už v půl čtvrté. Škoda, že Glasvegas nehráli v nějakém potemnělém uzavřeném prostoru, Weekender Stage k tomu přímo vybízela. Potmě a v menším prostoru by jejich naléhavost narážela do stěn a vracela by se s plnou silou zpátky. Jejich temná kytarovka se shoegazingovou nití by tak měla větší grády. James Allan svým typickým halekáním řešil sociální případy, bratranec Rab Allan a Paul Donoghue mu sekundovali a Caroline McKay za bubny vypadala jako úřednice z vysokých míst, která vám ale s radostí udělá šálek teplého čaje. Když pominu Jamesovu poznámku o tom, jak jsou Rakušanky hezké holky, měl jsem po jejich setu chuť dát si je znova. V tu dobu, co hráli, nebyl na obloze ani mráček a přeci můžu říct, že to veselé vůbec nebylo. Dav nebyl moc akční, což při hymnické "Go Squere Go" docela zamrzelo. Do svého setu také zahrnuli "Everybody's Got To Learn Sometime", kterou nahrála popová skupina The Korgis a proslavil Beck. V podání Glasvegas se jedná rozhodně o nejstísněnější verzi.

Když skončili, běžel jsem se podívat na Green Stage, kde hráli Enter Shikari svůj post-hardcore. Tihle oblíbenci Johna Peela věděli, jak dav pořádně rozhoupat. Byli jako rozjetej náklaďák, kterej má sešlápnutej plyn, i když jede z kopce. Rou Reynolds pobíhal po pódiu, rozhazoval rukama a pumpoval do lidí své hodně drzé vize britské UK mládeže.

Organizační kudrdlinky...

I když je FM4 Frequency Festival prvotřídní kulturní záležitost s orgastickou hudební produkcí, nevyhnulo se mu několik organizačních zádrhelů. Tím nejvýraznějším bylo zpočátku chybějící označení jakékoli stage. Jasně, ty dvě hlavní si šlo celkem dobře odvodit od plánku, ale s těmi menšími, jako byly UK Weekender Stage, Open Stage nebo NME Floor, to bylo horší. Nejenže nebyly popsané, ale třeba takový NME Floor byl v plánku i špatně zakreslený. Navíc bylo zarážející, že na takto velkém festivalu byly všechny popisky a informační tabule pouze v němčině a ne každý "securiťák" uměl alespoň trochu anglicky. Mimochodem, lidí z ostrahy tam bylo opravdu hodně, což ale považuji za plus. Horší to bylo s areálem. Ten byl poměrně velký, ale vedl z něho pouze jeden východ / vchod. Byl zde ještě jakýsi jeden postranní, pro lidi s press páskama. Tím vás ale pustili pouze dovnitř a ven už ne, což moc nechápu. Organizátoři jako by se chtěli novinářům a VIP za cosi pomstít. Jejich stanové městečko bylo sice jen cca dvacet metrů od festivalového areálu, dostat se do něj šlo ale jen tak, že se celý obešel. Na druhou stranu byl vchod namířen přímo ke stanovému městečku regulérních návštěvníků, takže proč ne, o ty jde v první řadě. Zoufalý nedostatek košů znamenal velký bordel, a to ani nemluvím o klasickém stanovém městečku, které jako by vypadlo z filmu "Šílený Max". Bordel, špína, minimum toalet, kamarádům tam někdo dokonce ukradl celý stan. Nechci vypadat jako ufňukánek, co si vyjel na festival, ale tohle jsou věci, které vás od dokonalého požitku trochu odstrčí.

Kouknul jsem na hodinky a zjistil, že na Race Stagi měli vystupovat Jet. Trochu mrzutě jsem opustil Enter Shikari a přichystal se na australský "rock and roll". Když jsem se blížil, bylo jasné, že v kotli určitě nebudu. Při jejich show jsem si potvrdil fakt, že byli nejlepší na svém debutu "Get Born". Jak trefně poznamenal jeden z přihlížejících, jejich nové věci nevěští nic dobrého. Zaručeně největší úspěch měla pecka "Are You Gonna Be My Girl", kterou dav odzpíval se slušně rozjetým Nicem Chesterem. Bylo zajímavé pozorovat, jak odlišným způsobem k "rock and rollu" přistupují Jet a Eagles Of Death Metal, kteří hráli od osmi na té samé stagi. Ne že bych si Jet úplně tak užil po hudební stránce, ale atmosféra byla hutná. Po nich byli na programu The Ting Tings, které jsem viděl na Pohodě a kteří mě nějakým zvláštním způsobem příliš neoslovili. Respektive mě bavili do té doby, než nalezli do všech rádií a reklam. Kate i Jules šli do setu se vší vervou, na Kate se navíc hezky koukalo, ale mě oči pořád sjížděly na hodinky, ve "Weekenderu" měli zahrát A Place To Bury Strangers, kapela, na kterou jsem se těšil snad nejvíce.

The Ting Tings, FM4 Frequency Festival, Green Park, St Pölten, Rakousko, 20.-22.8.2009
© Petr Klapper / musicserver.cz
Když jsem dorazil na místo, v hale bylo tak patnáct lidí a nějací borci lepili na stěnu nápis The Neon Empire. Zmateně jsem šel za zvukařem s palčivou otázkou, co se bude dít, že teď měli hrát A Place To Bury Strangers, ale zmátnul mě ten nápis nad pódiem. Ukázal mi plán dne, na kterém "nejhlučnější newyorská kapela" chyběla. Zklamání no. 1. S hodně rozporuplnými pocity jsem si počkal na The Neon Empire. Když po dvou songách frontman řekl, že "pokud máme rádi riffy Led Zeppelin, budeme mít rádi i toto" měl jsem jasno. Nemám rád Led Zeppelin a nemám rád ani The Neon Empire. Zklamaně jsem odešel na The Ting Tings. Zrovna hráli cover "Ghostbusters" od Ray Parkra Jr. A tomu nešlo nepodlehnout. Když začali hrát "That's Not My Name", skotačila i obsluha u pivních stanů.

Ukřičeně ulízlej emo rock v podání AFI jsem vážně nedával a osobně nechápu to, že letos vydají již osmé album. Množství merchandise předmětů ale mluví za jejich popularitu v Rakousku jasně. Na Anti-Flag jsem neměl ani odvahu dojít, proto jsem se vrátil zpátky do "Weekenderu", kde byla poměrně velká šance, že narazíte na něco zajímavého.

A taky že jo. Tři korpulentnější ženy, všechny vpředu - bubny, kytara, zpěv. Vezměte si Beth Ditto, rozsekněte ji na tři díly a ty ještě trochu přifoukněte. Pak na ně navlíkněte sukně o číslo menší, než by měly být, a máte alespoň hrubou představu, jak to na pódiu vypadalo. Od prvních tónů bylo jasné, že jim v pokojících na zdi visely plakáty Sonic Youth, Kim Gordon je pro ně bohyně a Thurston Moore největší sexuální symbol všech dob. Tyto tři ženy s velkým... srdcem si své nástroje přehazovaly jako horký brambor a své písně jen málokdy natáhly přes dvě minuty. Syrově pomatená kytara, jednoduše úderné bicí a uhrančivý zpěv vytvořily výbornou atmosféru, v níž by bylo plus na něčem frčet. An Experiment On The Bird In The Air Pump se jmenovaly a pro mě byly takovým malým překvapením. Ne že by to bylo kdovíjak originální, ale fungovalo to. Když už mě tak ke konci napadalo, že v tom není taková ta šťáva jako na začátku, krátká stopáž songů nechala nudu před Weekender Stage.

Eagles of Death Metal, FM4 Frequency Festival, Green Park, St Pölten, Rakousko, 20.-22.8.2009
© Petr Klapper / musicserver.cz
Když dohrály, měli akorát začínat Eagles Of Death Metal. Parta vtipálků, která si z "rock and rollu" dělá srandu a zároveň jej nebesky adoruje. Jesse Hughes je vážně komediant. Tváří se jako největší "rock and rollová" hvězda a přitom moc dobře ví, že je to celý jedna velká sranda. Jejich příchod, který vypadal, jako by se nesli po červeném koberci, a následné flirtování s rakouskými děvčaty v němčině si získalo publikum. Jedna fanynka Jessemu dokonce hodila hřeben, se kterým si učesal svůj obří knírek a poté ho vzorně vrátil. I když pochybuju, že se tím hodem trefil. Diváci skandovali jako diví a téměř po každé písni bylo slyšet hromadně vyvolávané heslo "EAGLES, EAGLES". EODM opět bavili svým dřevním soundem, úsečnými riffy a hlavně nehorázně odlehčenou atmosférou. Je jasný, že když někdo řekne, že dané publikum je to nejlepší za "celej zasranej život", je to klišé jako prase. V tu chvíli bych to ale Jessemu spolkl i s navijákem.

Kasabian, FM4 Frequency Festival, Green Park, St Pölten, Rakousko, 20.-22.8.2009
© Petr Klapper / musicserver.cz
Po té smršti jsem se musel jít občerstvit, ale když se jsem se vrátil, bylo všude plno nadržených fanoušků, tak jsem si zabral místo kousek za kotlem. Na programu byli Kasabian. Tom Meighan a Sergio Pizzorno byli jako dva nerozluční kamarádi, kteří jako by vypadli z filmů Sergia Leoneho. Navzájem si pomáhali a působili takovým tím dojmem drsných chlapíků, co mají v sobě i nějakou tu čest a smysl pro spravedlnost. Koncert Kasabian byl bezesporu tím nejlepším, co tento den nabídl. Skvělé bylo, že se v tracklistu vyhnuli svým cajdákům a naservírovali lidem divokou jízdu plnou vzpoury, buřičství a výtržností. Jestli tam někdo pochyboval o kvalitách jejich nových skladeb, Kasabian mu nekompromisním způsobem vysvětlili, že dělá hloupost. "Where Did All The Love Go", "Vlad The Impaler", "Fast Fuse" se nemusely vedle hitů "Club Foot" nebo "Shoot The Runner" vůbec krčit. Ty skladby, které na Frequency přehráli, bych rád viděl na nějaké jejich budoucí kompilaci. Výborný výběr. Svůj cca hodinu a půl dlouhý set zakončili asi svojí nejlepší písní "L.S.F (Lost Souls Forever)". Když už to vypadalo, že je píseň u konce, dav fanoušků svým mohutným a dlouhým zpíváním refrénové melodie vrátil tyhle hochy z Leicestru zpátky do hry. Finále jejich setu bylo snad nejlepší za celé tři dny. Grandiózní finále, grandiózní koncert. Meighan tam možná trochu projevil svoji obsesi na zvednuté ruce -"put your hands up / i wanna see your hands" řval snad v každém druhém songu, ale nikdo nebyl moc proti. Zpočátku to vypadalo, že Kasabian snad ani nevystoupí, neboť se u nich projevilo podezření na prasečí chřipku, a i když frontman byl na konci "fucking sick", vše se vydařilo na jedničku s hvězdičkou.

2ManyDJs, FM4 Frequency Festival, Green Park, St Pölten, Rakousko, 20.-22.8.2009
© Petr Klapper / musicserver.cz
Pendulum jsem měl tento rok možnost vidět třikrát. Tak jako vždy měli obrovské množství oddaných fanoušků, které smetli svým mixem mezi drum'n'bassem a ostrýma kytarama. Celé vystoupení podporovala vydařená světelná show, při které se nešlo nehýbat. Všude kolem mě vláli na mol zpití Rakušáci i Britové a já se po chvilce sbalil, abych stihl alespoň kousek Petera Foxe, pravděpodobně asi největší současnou německou pop star. Nebere mě německá hudba a nebere mě ani Peter Fox, ale řekl jsem si, že se na něj musím dojít podívat. A víte vy co? Nebylo to vůbec špatné! Jeho mix dancehallu, grimu, plus africké rytmy opravdu stály za to. Fanoušci se rozpínali snad do poloviny areálu, což není vůbec málo. Jeho malý orchestr byl okouzlující, a i když jsem si díky neznalosti koncert tak neužil, alespoň jsem pochopil, proč jsou z něho všichni tak na větvi.

Na Urban Art Forms Flooru hráli 2manyDj's, což není nikdo jiný, než belgická dvojka DJů známá také pod jménem Soulwax. Dav byl divoký a bylo těžké se dostat alespoň do poloviny tanečního prostoru. Jejich agresivní glitche a nahuštěné beaty byly strhující, škoda že je občas zlobila technika. Něco kolem půl třetí jsem šel zničenej spát. Pocit ze skvělého dne byl ale všude kolem.

NME Floor - Carl Barat vs. Kele Okereke vs. Andy Rourke

Každý den od čtvrtka do soboty probíhal od půl jedné v NME Flooru DJ set jedné z hudebních celebrit. Postupně to byli Carl Barat z Libertines / Dirty Pretty Things, Kele Okereke z Bloc Party a Andy Rourke z The Smiths. Osobně se mi nejvíc líbil frontman Bloc Party, který hrál povětšinou taneční muziku 80. a 90. let a jeho přechody i práce se setem byla skvělá. Tak nějak jsem si u toho říkal, že je mi jasný, proč zní současní Bloc Party tak, jak zní. Sice se ke konci nevyhnul obligátní Nirvaně nebo Rage Against The Machine, ale jeho práci jsem si užil nejvíc. Dvě fanynky se dokonce rozhodly se svým idolem obejmout - bleskurychle přeskočily zábradlí a vrhly se na pódium, ochranka však byla vražedně rychlá a dívky zpacifikovala. Na druhé místo bych dosadil Carla Barata s jeho parťákem. Ti sice nepředvedli tak čistou DJ's práci jako Kele Okereke, ale jejich kytarová smršť uměla dostat do varu. Carl neváhal pustit věci od Babyshambles nebo Libertines. Ke konci došlo i na ostřílené taneční hity. Nejzábavnější na tom všem bylo pozorovat ty dva u pultu. Chvíli se hádali, pak objímali a pusinkovali, pak strkali. Prostě pořád se něco dělo a zatímco Barat stál za pultem jako tvrdé Y, jeho kolega dav hecoval, co to šlo. A když mu kolem hlavy prolítl kelímek od piva, vehementně se domáhal boxerského souboje s tím, kdo to hodil. Třetí místo si vysloužil Andy Rourke. Basák z legendárních The Smiths působil dojmem malého kluka ve velkém městě, i když opak byl pravdou. Zdálo se mi, že je na něj těch čudlíků moc. Vždycky nějakým pootočil, aby jej pak s hrůzou vrátil do původní polohy. Zvláštní bylo, že i v této pozici z něj tryskalo sebevědomí a nadhled. Jeho set se spíš hodil někam k ranním hodinám na dojezd. Hrál pecky z éry Madchesteru i elektroniky osmdesátých let, které nevím proč, nefungovaly tak, jak měly. Andy měl zaručeně nejprázdnější parket.


Den druhý:

Druhý den jsem začal s Milow, který se na Green Stage dostal něco málo před třetí. Byl jsem také ozkoušet místní supermarket, který vypadal jako při nájezdu důchodců na sedmdesátiprocentní slevy. Místo důchodců mládež a místo prášku do pečiva mizely hlavně kartony piv, vín a něco málo pochutinek. Ale zpátky na festival. Milow je belgický hudebník, který svým mixem folku, country a pop rockem docela slušně plení žebříčky prodejnosti hlavně v německy mluvících zemí. Mně naopak přišel poměrně nudný, a když už jsem chtěl odejít, zahlásil, že se chystá na poslední song, který by chtěl věnovat svému dobrému příteli 50 Centovi. Chvilku jsem si říkal, že to je docela vytahování, ale to nic neměnilo na tom, že to bylo to nejlepší, co zahrál, a "Ayo Technology" je asi jediná věc, kterou si od něj budu pamatovat.

Po něm následoval opět přesun do "Weekenderu". Když jsem se blížil, říkal jsem si, že má ta ženská, co tam zpívala, fakt super hlas. Když už jsem byl přímo v hale, říkal jsem si, že ta ženská vypadá jako chlap. Šel jsem blíž, abych se přesvědčil, že to chlap opravdu byl. Taková rockovější verze Wild Beasts byli tihle Asaf Avidan And The Mojos. Populární izraelský zpěvák a jeho doprovodná kapela to uměli rozbalit i tak trochu dojmout. Nicméně tahle zastávka byla spíš takové intermezzo před Jarvisem Cockerem, frontmanem jedné z nejlepších kapel devadesátých let - Pulp.

Jarvis Cocker, FM4 Frequency Festival, Green Park, St Pölten, Rakousko, 20.-22.8.2009
© Petr Klapper / musicserver.cz
Cocker přišel na pódium něco po páté a vizáží připomínal vysokoškolského profesora historie. Ironiií je, že Jarvis o historii skutečně mluvil...teda...o fiktivní, ale to je fuk. Přenesl nás na Jarvis Island, který byl objeven někdy před dvě stě lety, myslím. A prý tam nejsou žádný zlý zvířata a tak, ale jen cosi příjemného a radostného. Jo, to měl pravdu, přesně takové to bylo. Dobrodružné, přátelské a vlastně i srandovní. Jestli mě na tomto festivalu někdo totálně okouzlil, byl to Jarvis. Když přicházel, coby profesor historie, ukázal nám svoje dlaně, na kterých byly nakreslené oči. Povídal, že pomocí nich uhádne, jak se kdo jmenuje. Bylo vtipné, jak komunikoval s davem a připravil si tak skvěle půdu pro svůj singl "Angela". Spíše než koncert to bylo takové přátelské poklábosení si s jednou nejzajímavějších osobností 90. let. Své songy vždy okořenil nějakým tím příběhem a srandovně u toho pokaždé tancoval. Taky to vysvětlil tím, že takhle obyvatelé Jarvis Islandu prostě chodí.

Po jeho vystoupení jsem si mohl vybrat, jestli zajdu na Baddies nebo Little Boots. Baddies už jsem viděl a byl to nářez, Little Boots mě zas tak moc nebere, ale mezi náma - je to fakt kočka. Zvolil jsem ji. V živé podobě nabídla ještě víc sexy a trochu míň nudné disko než na desce. Největší radost mi udělala, když zahrála o dost prodlouženou verzi "Stuck On Repeat", jinak to byla taková lepší diskotéka. Bylo zajímavé vidět proplešaťelé tatíky mezi náctiletýma, vystajlovanýma Rakušákama. Little Boots je prostě kus... škoda, že tam to pro mě končí.

Na Race Stage mezitím začali hrát Farin Urlaub Racing Team , což je sólový projekt Jana Ulricha Maxe Vettera - frontmana nesmrtelných Die Ärzte. Lidé naštosovaní do všech možných koutů areálu dali jasně najevo, co pro ně tahle kapela znamená. Samotní FURM hráli takový mash-up mezi decentním ska a punk/rockem. Když jsem stál na Cockerovi, jeden kluk přiběhl za přítelkyní s podpisem a fotkou frontmana, to děvče se dojetím rozplakalo. Já jsem ten set odzíval a spíš jsem čekal, až se budu moct vmáčknout před pódium, kde vystoupí moji milovaní Bloc Party. Jelo se na čas a Kele Okereke se svojí partou přišli přesně ve 20:10.

Bloc Party, FM4 Frequency Festival, Green Park, St Pölten, Rakousko, 20.-22.8.2009
© Petr Klapper / musicserver.cz
Dle mého skromného odhadu hráli Bloc Party z každého ze svých tří alb přibližně stejně písní. Zazněly i singly jako "Flux" nebo "One More Chance", které moc v lásce nemám, ale v živé verzi byly jednoduše perfektní. Svělé bylo, že i když jste slyšeli nějakou záležitost ze čtyři roky starého "Silent Alarm", pořád zněly jako nadčasové zboží. Když přišla řeč na "Mercury", do Keleho vjeli všichni čerti. Stage mu byla malá a člen crew za ním nestačil běhat a rovnat mu šňůru od mikrofonu. Kele pak vzal kameramanovi kameru a dostal dav do maximálních otáček. I přesto, že dostaly prostor pomalejší písně jako "Sings", Bloc Party svým setem tučně zvýraznili to druhé slovo v jejich názvu a někteří jedinci to brali jako adrenalinový sport, neboť se ze vzdálenější zóny B snažili dostat do zóny A (pod pódiem), která byla oddělena koridorem. Tam stáli ostří "security boys", kteří se snažili veškeré přeběhy eliminovat, ani pro stage diving neměli příliš pochopení. Když se někomu přeběhout podařilo, byl oceněn bouřlivým potleskem, to vše v doprovodu Bloc Party. Ti svůj set zakončili energickou "Helicopter". Bloc Party byli rozhodně něčím víc, než jen warm upem pro asi největší hvězdy na festivalu - Radiohead.

Je těžké psát o své nejoblíbenější kapele. Radiohead jsem viděl v roce 2003 v Berlíně a tenkrát mě emočně naprosto zničili. Jsou snad jediná kapela, která dokáže všechny druhy emocí vyhnat do úplných extrémů a přitom se tvářit naprosto přirozeně. O to víc mě mrzelo, když teď při jejich vystoupení kolem mě postávala skupina ožralých Rakušáků, která balila nějaké dvě Angličanky. Přál jsem jim to, ale ne při koncertě Radiohead! Ti předvedli stoprocentní výkon a jejich přes dvě hodiny dlouhý set byl strhující. "Krápníková" stage, která barevně reagovala na náladu jednotlivých songů, skvěle doplňovala atmosféru. Občas velkolepá, občas intimní. Jako vždy toho Radiohead moc nenamluvili, ale u jejich hudby netřeba žádných doprovodných slov, stačí se jen tak nechat unášet, ať už epickým "Paranoid Android", zadumanou "Pyramid Song" nebo úzkostnou "Street Spirit". Kromě "Pablo Honey" hráli písně ze všech svých alb (já se tý "Creep" snad nedočkám), nechyběly ani hity z toho posledního - "Jingsaw Falling Into Place" nebo "Nude". Za velkého potlesku se vrátili na jediný přídavek, "Everything In It's Right Place. Když odešli, měl jsem v sobě takové naplnění a pocit štěstí - "já viděl Radiohead," říkal jsem si. Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy si říkáte, že peníze nehrajou vůbec žádnou roli.


Den třetí:

To, co bylo první dva dny přehnaně dobré, bylo ten poslední zoufale špatné. Řeč je o počasí. Ještě že v Orange Stanu rozdávali reklamní pláštěnky. Port O'Brian to jakž takž vyšlo s tím, že ten jejich plačtivý indie-folk déšť hezky dokresluje. Ale se slejvákem to bylo horší, tak jsem se radši zdekoval do Open Stage, kde měli hrát Neodisco. Tři mladíci, kterým bylo sotva dvacet (spíše bych to odhadoval na 17/18/19 let), co si před dvěma lety nehorázně ujeli na nu-rave vlně a teď hodlají vzkřísit disko estetiku. Není pochyb o tom, že si zhruba stejně staré publikum dokonale získali, ale mě tento destilát destilátu moc nevzal. Ty nadupané bicí a rytmy byly víceméně stejné, občas tam proplula funky kytara - á la cover z "Fa-fa-fa" od Datarock. Jen místo "fa-fa-fa" zpívali "na-na-na".

Tekutiny & potraviny

Ne, tohle nemá být ufňukanej boxík nad tím, jak strašně draho na festivalu bylo. Dalo se to čekat, jde spíš o info. Pivo šlo pořídit za 4 eura, příčemž jste poprvé zaplatili euro navíc za zálohu za kelímek. Ty jste si pak mohli v klidu nasbírat, neboť jich při koncertech do kotle lítalo opravdu velké množství. Obyčejná voda byla za 2 eura, takže se na toalety nechodilo pouze na záchod. Míchané koktejly se daly pořídit okolo 7 eur. S jídlem to nebylo o moc lepší. Nejlevněji vyšel asi plátek pizzy za 3 eura (bez přísad) nebo za 3,5 - 4 s přísadami. Nebo také preclíky či rohlíky zapékané se šunkou, které se taktéž pořizovaly za 3 eura. Čínské nudle, které ve čtvrtek stály cca 5 euro, byly od dalších dnů za nějakých 6 - 7 euro. Smažené věci, jako hranolky, brambory či fish & chips, byly k pořízení od 5 - 7 eur.

Od nich jsem zamířil rovnou na Race Stage, kde byli připraveni The Sounds. Švédská synth / punková či elektro / punková pětka mi přišla moc nudná na to, aby to se mnou začalo něco dělat. Možná to bylo malým množstvím alkoholu v krvi nebo mým naprosto volným vztahem k této kapele, ale celkový dojem nezachránila ani Maja "BITCH" Ivarsson, která se na podiu chovala hodně vyzývavě. Takže jsem se v klidu pronudil až k The Subways

The Subways, FM4 Frequency Festival, Green Park, St Pölten, Rakousko, 20.-22.8.2009
© Petr Klapper / musicserver.cz
Déšť se trochu umoudřil, takže stát a čekat nebylo tak deprimující. Billy Lung je neuvěřitelný hecíř, který dokáže tak zmanipulovat dav, až to hezký není. Ne, kecám, je to to nejlepší! Přiběhli na podium za zvuku Vangelisovy skladby z titulků filmu "Blade Runner", odešli za dunivého potlesku. Byla to letos jejich poslední show, než se opět zavřou do studia a začnou pracovat na novém albu, které má být "o dost hlučnější". Billy tam říkal něco ve smyslu, že je rád, že prší, a myslím, že věděl, proč to říká. Velké louže, co se v kotli utvořily, daly totiž skvělou příležitost kreativcům, kteří hledali cesty, jak co nejvíc zmasakrovat sebe a všechny kolem. A když začal řvát, že má být dav co nejšílenější, bylo vymalováno. Vzduchem létalo bahno, oděvy a samozřejmě litry vody. Jak by řekl Forrest Gump - "občas se zdálo, že prší zespoda". "Securťáci" měli mezi zónou A a zónou B plné ruce práce. To, co jsem si myslel, že je u Bloc Party adrenalinový sport, byla jen odmocnina toho, co se dělo při The Subways. Z uličky, kde stáli "securiťáci", se stala ulička slávy, neboť když byl někdo chycenej při činu, nebo tam tak dovlál stage divingem, musel uličkou proběhnout na kraj pódia a mezi tím si s vyhecovaným davem oslavně plácal. Poslední "Rock And Roll Queen" byla pulzující časovaná bomba, která udeřila několikrát za sebou s ohlušujícím následkem.

Editors, FM4 Frequency Festival, Green Park, St Pölten, Rakousko, 20.-22.8.2009
© Petr Klapper / musicserver.cz
Na rozdíl od ostatních dnů jsem ten poslední strávil většinu času na Race Stagi. A není se čemu divit, po rozjetých The Subways byli na řadě temnější Editors. Nálada se trochu uklidnila, ale pecky jako "Blood" nebo "Munich" taky uměly zahřát. Když hrál Tom Smiths na piano "Smokers Outside The Hospital Door", z povzdálí vypadal jako Chris Martin, k čemuž napomáhal i poměrně podobný hlasový projev. Na jejich vystoupení bylo nejlepší to, že zahráli asi tři nové songy, což je dost. Naopak nejhorší bylo to, že nové věci nebyly vůbec žádný zázrak. Nechci říct úplně na plnou hubu, že to je průser, ale ta variace na OMD nebo Ultravox mi prostě moc nevoněla a vedle hitů z prvních dvou alb nové písně působily jako dojezd v zapadlém nonstopu.

Když jsem se podíval na program, těšil jsem se, že uvidim M.I.A., jen jsem si tak říkal, že tam mají asi chybu, když jí píšou jen s jednou tečkou - MIA.. Žádná chyba to ale nebyla. Místo elektro / dancehallové krásky na pódium přišla jakási punkrocková německá kapela a mně došlo, že je nejvyšší čas někam utéct. Vybral jsem si opět Weekender, kde na mě čekali australští Pivot. Na jejich set jsem se těšil z několika důvodů. Za a) to byl jediný interpret od Warp Records tady a za b) to byl jediný interpret, který hrál jakýsi kříženec ambientních nálad s přesahem do math rocku nebo IDM. I když vysoupili jen ve dvou (bez Davea Millera, který jinak ovládá laptop), předvedli strhující show na tenké hranici s performancí a získali si tak divoké ovace od celkem slušně zaplněné haly.

Od půl desáté byla připravena další švédská kapela a dle všeho v Rakousku opět nesmírně populární - Mando Diao. Mám vážně rád jejich "Ode To Orchasy", zbytek mě nechává celkem v klidu. A tak to bylo i s tímto koncertem. Neřikám, že každá kapela musí být za každou cenu originální, ale musejí tu invenční rigiditu umět nějak nahradit. To u Mando Diao bohužel po většinu času postrádám. Co se mi ale líbilo, bylo hezké vyřešení stage prostoru, kde za kapelou byl jakýsi obrázek ropných dolů a celkové zbarvení do oranžova tomu dodávalo šmrnc. Škoda že ne tak silný, aby mě to tam udrželo. Navíc se mi zdálo, že celkově zvuková produkce byla příliš potichu.

The Black Box Revelation, FM4 Frequency Festival, Green Park, St Pölten, Rakousko, 20.-22.8.2009
© Petr Klapper / musicserver.cz
Jeden revival jsem vyměnil za druhý a vydal jsem se směr UK Weekender, kde mě čekal adolescentní nářez v podobě The Black Box Revelation. Ti dva mladíčci se zvukem v žádném případě problémy neměli a od začátku do lidí vystřelili granát ostrých riffů a kulometných bicích. Jejich syrová verze sedmdesátkového rock and rollu jako by se smála těm unylým melodiím plujících tam venku. Jejich mladistvá energie a drzost byla slyšet z každého tónu, který na vás nenechal nit suchou. Když se po jednom přídavku rozloučili, na hlavní stage se schylovalo ke koncertu The Prodigy. Jedné z největších hvězd festivalu a tak nějak i vůbec.

Už je to nějakých sedmnáct let, co tahle parta vydala přelomové album "Experience". A od vynikajícího "The Fat Of The Land" už je to taky nějaký ten pátek. Liam Howlett , Keith Flint a Maxim Reality vypadali na podiu zase jako divocí mladíčci, kteří nechtějí nic jiného, než dostat ten několikatisícový dav do varu. Keith Flint opět se svým dlouhým kabátem, na němž byl nápis "my dogs will kill you", a Liam Howlett, který opět světácky promlouval k "my people". Vydařená světelná show se skvěle doplňovala s napumpovanými basovými linkami a bicími. Jen to se mnou vlastně nic moc nedělalo. Přece jen ta doba, kdy jsem na nich ujížděl, je nenávratně pryč. A i když spustili "Breath" nebo "Smack My Bitch Up", necítil jsem žádný silný impulz k tomu, abych se začal kravit. Nechci jejich show kritizovat, spíš jen tak konstatuju, poněvadž lidé kolem mě se bavili náramně.

Crystal Castles, FM4 Frequency Festival, Green Park, St Pölten, Rakousko, 20.-22.8.2009
© Petr Klapper / musicserver.cz
Já se raději přesunul do Night Parku, kde měly vystupovat osmibitové hvězdy Crystal Castles. Čtyřicetiminutové zpoždění neprudilo, alespoň jsem se zašel mrknout na nudnou show gentlemana Andyho Rourka. Když jsem se deset minut před vystoupením CC vrátil na místo činu, měl jsem co dělat, abych se prodral někam k předním řadám. Show začala a já mohl jen stěží odhadovat, kde se nachází Ethan a kde Alice. Osmibitový zvuk - osmibitové osvětlení. Světelný doprovod, který dokonale pasoval k jejich muzice. Po prvním songu jsem ale myslel, že půjdu na operaci očí. Zarostlý Ethan operoval u svých mašinek, podivínská Alice běhala a mlátila sebou po celé stage. To vše bylo vidět jen ve stroboskopických intervalech, což dodávalo na jejich tajemné identitě. Musel jsem se vážně smát, když naivní patnáctileté holčičky po prvním songu úprkem mizely.

MSTRKRFT jsem vynechal, neboť jsem je už viděl na Pohodě a raději zamířil do stanu, bylo něco kolem třetí a budíček na půl čtvrtou nezněl zrovna dobře. Cestou do stanu jsem si rekapituloval a bilance mi vycházela ve zcela v plusových hodnotách. Čert vem všechny ty problémy s organizací nebo ne zrovna přátelské ceny. Za ten kotel kvalitní muziky a neskutečně dobrou atmosféru to vážně stálo. Pokud budete mít příští rok trochu našetříno a nechcete se na festivalech proplétat mezi nezáživnými jmény, abyste si pak večer mohli poslechnout nějakou tu "big star", doporučuju vyjet za hranice naší vlasti, protože tam se dějou neskutečný věci.

PS: Možná je tenhle report zbytečně dlouhý, ale děj tříhodinového filmu nejde odvyprávět jednou větou.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY