Radiohead to s fanoušky mají jednoduché. A jejich první pražská zastávka toho byla důkazem. Během večera do mikrofonu Yorke řekl tři věty. Jednu před překvapivě do setlistu zařazenou "Bangers + Mash" z limitovaného doslovu k "In Rainbows", kterou publikum nezachytilo, na což pro sebe Yorke zareagoval nějakou poznámkou o překladateli. Druhou když věnoval "Pyramid Song" Franzi Kafkovi. Opět s dodatkem. Že prej je mrtvej, tak že mu to asi bude stejně jedno. A pak ještě došlo na "Airbag" pro stoletou Lucy. Ale žádné do lámané češtiny zabalené "Ahoj, Praho!" ani "Dobrý večer!" se nekonalo. Přesto bylo publikum po celé dvě hodiny komplet v transu. Ona je totiž hudba Radiohead silnější a osobnější než jakákoli slova. A za tím stojí hafo geniality a jen o kousek méně dřiny.

Pódium - totožné s tím, na kterém odjezdili ostrovní šňůru po vydání / uvolnění "In Rainbows" - oxfordským (prý) introvertům zahřáli Moderat, kteří patří s desátou večerní do klubu a o půl sedmé v denním světle, jež v podstatě zneviditelnilo jejich videoprojekci, byli poloviční. Ale když se hned v úvodu z backstage vylouplo duo Yorke / Colin Greenwood a v ústraní padesátiminutový set zúčastněně odkývávalo, bylo zřejmé, že Moderat tady byli proto, že holt Radiohead nemají čas si zajet na jejich koncert. A slyšet je prostě chtějí.

Audiovizuální orgie nakopli Radiohead v podstatě tradičním otvírákem "15 Step" z aktuální řadovky "In Rainbows", které se věnovali nejvíce i ve zbytku setu. Přesto nevyšlo místo na jedny z nejlepších písní alba "Jigsaw Falling Into Place", "House Of Cards" a "Faust Arp". Zase na druhou stranu si Radiohead nechali pro Prahu již zmiňovanou, také duhovou "Bangers + Mash", kterou letos zahráli vůbec poprvé. Pro příležitostné fanoušky mohlo být zklamáním to, že se nedostalo na takové zásadní skladby jako "Karma Police" či "Paranoid Android", ale těch bylo v publiku stejně minimum. Důkazem budiž to, že s Yorkem lidé odzpívali všechno.

Co se může zdát na první pohled překvapivé, je, že ačkoli Radiohead míchali čistě britpopovou desku "The Bends", těžkou apokalyptickou vizi "OK Computer", na elektronice postavená dvojčata "Kid A" / "Amnesiac" a opět kytarovější počiny "Hail To The Thief" a "In Rainbows", celý set do sebe neuvěřitelně zapadl, jednotlivé písničky na sebe navazovaly a pokaždé zněly jinak než doma v přehrávači, ale vždy familiérně. Jedinou výjimkou z celého večera byla "The Gloaming", která v živém provedení působila neučesaně. Naštěstí se při ní Yorke roztančil a celkový dojem tak zachránil.

Nejdokonalejší okamžiky večera byly povětšinou spojeny s harmonií, ve které se spojily dohromady všechny složky koncertu, tedy sloupcovité chytače světla, doprovodná projekce a hudba. Změny rytmu, nálad a tempa v rámci jedné písničky tak často byly umocněny světelnou explozí, která pohlcovala nadšený dav. K tomu je nutno připočíst i mrazivě tichý úvod k "Exit Music (For A Film)" a možná snad jen z čistě osobních důvodů i zlodějské návštěvy "There There" a "A Wolf At The Door". Snad už z ironie pobavila také Yorkova vložka, kdy v rámci druhého přídavku publikum vyvolávalo kapelou nepříliš oblíbenou skladbu "Creep", nad čímž se Yorke pozastavil, řekl "okay" a spustil... "The Bends".

Tuzemská zastávka mohla být pro Radiohead jen povinností, protože turné k "In Rainbows" si zvyklo na početnější davy, než byl ten pražský, dvacetisícový. Přesto se neškrtalo a Yorke a spol. odvedli to, na co si zvykly rozmazlení návštěvníci na Ostrovech. Z polského koncertu U2 jsem se vrátil s tím, že když se někdo fakt hodně snaží být největší kapelou na světě, může se mu to na chvíli podařit. Někdo se ale nemusí snažit vůbec a výsledek je trvalejší.

PS: Myslet na ekologii je fajn. Zálohy 50 Kč na kelímek a PET láhev už ne. Zvláště když se po koncertu (překvapivě) rozhodne dvacet tisíc lidí vše vrátit u tří stánků, ve kterých došly peníze již po návštěvě prvních desítek lidí. Já ten svůj nakonec zahodil na zem, protože popelnice jsem v té tmě nenašel. A nebyl jsem jediný.