Tak jsem asi viděl nejlepšího DJe na světě. Nebo minimálně v Praze. Nebo ten den v Praze. Všechno tomu alespoň nasvědčovalo. Předurčujícím slovíčkem "climax" (= klimax, nejvyšší bod, vyvrcholení) se to na pozvánkách, plakátech i v narvaném (a s postupem večera čím dál narvanějším) sále Roxy jen hemžilo. A většina návštěvníků zde nějakou z forem klimaxu (dříve jsme tomu říkali nirvana, technověk to přejmenoval na klimax), soudě dle nepřehlédnutelných atributů - kolující tabletky, vůně trávy, kopulující páry na toaletách, exstatické výjevy pod pódiem, prožila.

Dovolte pár postřehů hudbychtivého návštěvníka, které přišly na svět při dlouhém čekání na to, až se něco stane (jistou obecnost by snad mohla obhájit skutečnost, že v sobotu v Roxy bylo k vidění to nejlepší z nejlepšího). Taneční párty jsou z mého pohledu záležitostí hlavně a výhradně společenskou. To, co ten který DJ zrovna předvádí, slouží jen jako nástroj, prostředek, berlička pro to, aby byl důvod být zrovna na místě jeho produkce. Zvuky lezoucí ze soundsystémů nevyžadují divákovu pozornost (co do smyslu vnímání "uměleckých kvalit"), útočí na ty nejnižší a nejzákladnější instinkty, které lidské tělo od hudby očekává. Jsou extraktem rytmu (v tom nejméně náročném tempu - nevšiml jsem si, že by během celé noci vybočilo z cca 140 bpm) spojeného s okleštěnou melodickou smyčkou, celé se to odvíjí v dynamických cyklech (klasické vynechání instruktivních těžkých "duc-duc" dob na 8-16 taktů => zdroj ohromného napětí) a to stačí, nic víc většinový divák neočekává. Tím netvrdím, že nejsou lepší a horší DJové a že je od sebe nerozeznáme. Každý pořádnější má jistě svůj styl, své zvuky a svůj (agresivnější - klidnější) výraz. Ale výše jejich kvality nejde podle mého (a teď se neurážejte) ruku v ruce s jejich oblíbeností, potažmo návštěvností. Na "dance-party" se dneska zkrátka chodí, je to "in" a jako u většiny módních věcí nejde o jejich samotný obsah. Čili je asi příjemné potkat stejně oblečené, stejně upravené a stejně naladěné kolegy a jednoduše s nima zatrsat. O nic víc ale 90% diváků nejde (té desetině fajnšmekrů, kteří sem přišli rozpoznávat kvalitu, se omlouvám).

Tím popisuji zažité, nehodnotím! Neříkám, že je tomu dobře nebo špatně. A troufám si konstatovat, že fenomén tanečních párty není ničím výjimečným - nebo, že by na pověstných módních "čajích" našich rodičů a prarodičů šlo o něco jiného...?

K obsahu produkce dvou DJů, které jsem v sobotu zažil, nejsem s to říct nic víc, snad, že ten první (Chris Sadler) byl decentnější a opatrnější, hlavně ve srovnání s jistým a agresivním stylem Justina Robertsona. Co se týče formy a vizuální stránky vystoupení, byl jsem velmi mile překvapen jednoduchým a maximálně efektivním vystrojením pódia. Nad DJem stálo cosi jako ohromná postel s nebesy z hedvábí a na visící plachty látky byly promítány většinou absurdní tvary a obrazce, které dík prosvítajícímu materiálu (propouštěl světlo i na zadnější plátno) a vlnícím se plochám nabíraly na životě a psychadeličnosti.

Můj dojem z Roxy nebyl nijak extrémní, nebyl jsem překvapen ani příjemně ani nepříjemně, jsem schopen uznat, že mezi DJi existují rozdíly a jsem rád, že fenomén taneční muziky existuje, sám vidím jeho největší přínos na kombinacích s živou hudbou. Podobné večírky nicméně nějaký čas vyhledávat nebudu (možná, že mi scházely jen správné boty, brýle a drogy), jsem přesvědčen, že na naší hudební scéně se děje mnohem více zajímavějšího a přínosnějšího.

Climax, Chris Sadler, Justin Robertson, 27.1.2001, Roxy, Praha