Dub.o.net je bratrská odnož nestorů české reggae music Švihadla, jejichž některé písně jako "Zelený list" v podstatě zlidověly, ale co se týče hudební překvapivosti, přece jenom poněkud vyčpěli a jejich vystoupení se stala lepší obdobou bigbeatových tancovaček. Naproti tomu jsou Dub.o.net sofistikovanějším a ve svém podání updateovanějším výpěstkem Petra Šturmy a Jamajčana Vincenta Richardse, tedy neúnavných guru tuzemské reggae scény.

Na svém druhém albu "Fly Away" na základech klasicky pojatého dubu a reggae libovolně vstupují do dalších možných teritorií, jako jsou hip hop, world music či ska. Jinými slovy lenivější, dýmem provoněnou rytmiku občasně domalovává plíživá ruka scratchera, samply etnických nápěvů z různých vzdálených kultur Orientu nebo poněkud nepatřičně znějící, barem načichlý saxofon. Litanie zkušeného jamajského deklamátora pak jasně definují výzvy k pospolitosti a sounáležitosti.

Svým rozpětím má Dub.o.net asi nejblíže k legendárním eklektikům žánru, jako jsou Zion Train, Mad Professor nebo Transglobal Underground. Prvním dvěma nakonec i předskakovali. Myslím, že tímhle albem můžou už poněkud zatuchlou zátočinu české reggae scény provětrat. Nejedná se sice o nic pro věčné hledače nekonvenčních hudebních prostor, leč někdy i stálost žánru, v tomto rychle akcelerujícím a svou identitu ztrácejícím světě může u mnohých navodit pocit jistoty a existence opěrného bodu. Pozitivní atmosféra tohoto alba pak nechá nepřímo vybudit i vzpomínku na raná devadesátá léta, kdy projekty typu Banco De Gaia, Loop Guru či právě TGU zvěstovaly možnost transmutace prastarých etnických vlivů, transcendentální zkušenosti a nejmodernější technologie. Leč svět se od té doby trochu posunul (nebo spíš přesunul) a New Breed už jsou - tak jako kdysi hippie generation - minulostí.

Toť vše, co se týče hudby samotné, přesto se zde neubráním další otázce, která s touto recenzí zdánlivě nesouvisí. A to, jak se mohla čistě černošská rastafariánská kultura tak bezproblémově uvelebit ve světě bílých Evropanů. Je pravdou, že rastas vycházejí stejně jako křesťanský svět z Písma svatého, leč našli v něm čistě černošské premisy, týkajících se především návratu černošského národa zpět do země zaslíbené - Afriky. Konkrétně do Etiopie, v čele s reinkarnací černého Boha (Jaha), v tomto vezdejším světě reprezentovaného, dnes už zesnulým, etiopským císařem Rass Tafarim. Mám však pocit, že, jak už to tak bývá u většiny pozápadněných a zkomercionalizovaných duchovních hnutí, z původní rastafariánské filozofie ve světě bílých děcek zůstaly už pouze její průvodní jevy, jako právě reggae music, kouření ganjy a dlouhé dreadlocks. Ale u některých vnímavějších zůstal také pochopitelný odpor k vládnoucímu establishmentu, touha po lásce a sjednocení, což nakonec není zas tak úplně málo... More peace and love!

Autorem recenze je Petr Mareš.