Jako zázrakem se těsně před začátkem koncertu začala vyjasňovat obloha a ustal déšť, přitom ještě cestou do Edenu stihlo vydatně sprchnout. Jak se ale člověk blížil, nevnímal ani tolik kapky jako spíš houstnoucí davy černooděnců. Žádný vliv nemělo na návštěvnost, že Depeche Mode zavítali do Stověžeté již po šesté, aby potěšili zdejší fanoušky, ale třeba i polské. Bylo zkrátka vyprodáno. Jinak uvnitř panoval žetonový systém na nákup nápojů, což nebylo úplně příjemné zjištěný, když to je festivalový přežitek. Naopak fajn bylo, že se nikde neprodávaly ty hloupé, všelijak blikající nesmysly.

Stačilo, aby se na vypouklé plazmě ve vrchní části projekční stěny objevily iniciály DM a všichni rázem zbystřili a vzápětí dávali zřetelně najevo, že už se nemohou dočkat příchodu Depešáků. Ti si však dali ještě chvilku na čas. Ale jakmile se ozvalo ladění syntezátorů z úvodní skladby "In Chains" ještě novotou vonící desky "Sounds Of The Universe", bylo jasné, že právě začala téměř dvouhodinová show. Během té došlo na zmíněnou novinku, léty provařené hity, ale i prahistorii v podobě "Master And Servant" (ta zněla mezi přídavky a je služebně nejstarším kouskem, který na současném turné zní). Martin Gore přišel v elegantním stříbrně lesklém kompletu (a jako na běžícím pásu vyměňoval barevně sladěné kytary různých tvarů), zbytek výpravy v čele s Dave Gahanem vsadil na tradiční černou.

Středem pozornosti byla obří projekční stěna, ke které náležela dvě plátna po stranách. Vizuální stránku nemohl mít na starosti nikdo jiný než Anton Corbijn. Ten vsadil na prosté nápady, ty však fungovaly efektně a bez přetvářky: stařík a chlapec měnící věk ("In Chains"), havran na poušti ("Walking In My Shoes"), antiválečné záběry ("Peace"), chodící kosmonauti ("Enjoy The Silence"). Začátek tedy patřil "Sounds Of The Universe", "Wrong" coby druhá skladba zafungovala jako omráčení. Při "Hole To Feed" Gahan prvně vyhecoval publikum (jako by chtěl dát najevo, že to je věc, kterou napsal). V následujících momentech stíhal předvádět i své typické pohyby a otočky, jako by se vrátil v čase, řádil jako za mlada a z jeho gest se dalo vyčíst, že si koncert užívá. Andrew Fletcher taktéž nezklamal a náležitě mu pomáhal povzbuzovat stadion.

Depeche Mode ovšem vsadili především na hity, které na jejich koncertech nemohou chybět. Překvapením byla lahůdka "Fly On The Windscreen", která předznamenala akustický blok. V něm Martin Gore a Peter Gordeno ukázali, jakou mají jejich písně hlubokou rýhu emocí. Nejprve zazněla křehká "Little Soul" (v aranžmá pro kytaru a klavír) a po ní už bez kytary Martin vystřihl asi nejemocionálnější bod večera, skvělou "Home". Závěr hlavního bloku a následující přídavky byla sázka na jistotu, kterou odpálila upravená verze "In Your Room" následována energií vyburcovanou "I Feel You". S pomalým příchodem tmy byl ten pravý okamžik pro rozlučkovou krásku "Waiting For The Night", kterou hlavní aktéři odzpívali na předsunutém pódiu, kde se i rozloučili a slíbili brzký návrat.

Vystoupení mělo ale i své mouchy: skoro celé proběhlo za světla, takže pořádně nevynikly projekce a světelné efekty, náplastí byly jen přídavky odehrávající se za soumraku. I když jsem stál nedaleko zvukaře, přišlo mi, že místy byl zvuk dost přebasovaný a ostatní nástroje byly utopeny. Live verze "Strangelove" (i když s efektní projekcí se škádlícími se slečnami) měla spíš za následek útlum, nepasovalo její umístění a mnoho fanoušků to předčasně pochopilo jako konec. Finální třešničkou pak byli nevhodně se chovající fanoušci z Polska, kteří mávali vlajkou, pořád ji napínali a ochranka je po celou dobu marně naháněla.

Depeche Mode jsou ve formě a ve vzájemné pohodě, což se zákonitě projevilo i na výsledku. Byla to koncepčně dotáhnutá show pro stadiony, která nabídla i místa pro uvolnění a výrazné emoce současně. Jako návnada pro halovou část Tour Of The Universe plně ideální (máte již zakroužkovaný 14. leden?). No a Dave Gahan, to je prostě pořád tahoun, který nikoho nenechá na pochybách, že jeho skvěle fungující vztah s publikem jen tak nevymizí.