Na začátku byla náhoda. Aspoň u Depeche Mode. Během studií (psal se rok 1976) se v britském Basildonu dalo dohromady jádro ve složení Vince Clarke, Martin Gore a Andrew Fletcher; každý měl zkušenosti z působení v dřívějších skupinách. Coby Composition Of Sound hledali vhodného zpěváka a jasného tahouna. Do té doby zpíval Vince, který ovládal i automatického bubeníka a hrál na kytaru, Andy fungoval s basou a Martin svíral v rukou sólovou kytaru. Ta náhoda se jmenovala Dave Gahana - do kapely jej přivedl Clarke, který ho viděl zpívat v jakémsi lokálu. Tehdy ale vůbec netušil, že Dave má za sebou hodně svéráznou minulost: odseděl si nějaký čas i ve vězení, měl kolem sebe mnoho známých, věnoval se návrhářství a byl vždy středem pozornosti. A byl to právě on, kdo začal budovat image a našel i jejich nové jméno - Depeche Mode (inspirací mu byl francouzský stejnojmenný módní časopis). První oficiálně vydanou nahrávkou byla skladba "Photographic", která později vyšla na kompilaci "Some Bizzare Album". Depeche Mode si postupně vybudovali slušné koncertní renomé, už však jako čistě syntezátorový kvartet, když si jich v únoru roku 1981 všiml Daniel Miller z Mute Records. A pak už to jelo...

Speak & Spell (5.10.1981)

Ještě před samotným debutem vyšel singl "Dreaming Of Me", který naznačil, kam se chtějí Depeche Mode posunout. Sound byl postaven na synťácích a hlavním skladatelem byl Vince Clarke, který si již v té době držel jasný rukopis. Kritiky se předháněly v pochvalách a libovaly si nad použitými zvuky, melodiemi a vesměs pozitivní náladou alba. Výjimkou z celku jsou "Tora! Tora! Tora!" a "Big Muff", ty složil Martin Gore. Všechny skladby ve studiu zazpíval Dave Gahan, kromě vokální úpravy původní instrumentálky "Any Second Now", tu napěl Martin. Čím více se stávali slavnými a rozjíždělo se první velké turné, tím větší nechuť a nelibost se směrováním Depeche Mode se rodila uvnitř Vinceho. Záhy proto odešel, odůvodnil to tím, že se chce víc věnovat studiové práci. Založil také nový projekt Yazoo (s Alison Moyet), posléze The Essembly a samozřejmě i Erasure s Andy Bellem.

---

A Broken Frame (27.9.1982)

Znovu na startovací čáře, tak by mohl znít podtitul druhé "A Broken Frame". Skupině nikdo moc nevěřil, že by mohla zvládnout odchod hlavní tvůrčí osobnosti Vince Clarka. Martin Gore po něm převzal tvůrčí velení na dlouhá léta. Nesnadný úkol však nevyšel, singly "See You", "The Meaning Of Love" a "Leave In Silence" brzy zapadly. Depeche Mode tuto desku berou jako svou nejhorší. Po dlouhá léta z ní moc věcí nehráli, marně z ní třeba budete hledat cokoli na live dvojalbu "101" nebo na "Remixes 81>04". Z kraje roku 1982 složení skupiny obohatil hráč na klávesy a studiový inženýr Alan Wilder (a vlastně se tak stalo podvodem, protože u konkurzu nepřiznal svůj reálný věk, neb hranice ve výběrovém řízní byla totiž stanovena na jednadvacet let). Původně mel jen vypomáhat na americkém turné, ale jelikož měl hudební vzdělání a zkušenosti z kapely The Hitmen, všechno nakonec dopadlo jinak.

---

Construction Time Again (22.8.1983)

Před trojkou "Construction Time Again" vyšel singl "Get The Balance Right", kde byl Alan Wilder prvně zmíněn jako člen Depeche Mode. Na tomto kusu se už plně podílel, jeho zvuk ovlivnil použitím samplerů (Alan si oblíbil E-mu Emulator, Synclavier a další studiové mašinky) a přidáním industriálních ruchů. Autorsky se dokonce podepsal na dvojici skladeb "Two Minute Warning" a "The Landscape Is Changing". Svou zásluhu na tomto novém směrování měl i producent Gareth Jones, který v té době evidentně ujížděl na tvorbě Einstürzende Neubauten a The Art Of Noise. "Construction Time Again" se dařilo lépe na všech frontách, mimo jiné díky hitům "Everything Counts" a "Love In Itself". Gore se taktéž začal zlepšovat coby textař, nosným tématem "Construction Time Again" se stala kritika sociální politiky, tedy oblast, která v té době mávala celou Británií.

---

Some Great Reward (24.9.1984)

Postupně se dostavil i úspěch v USA, singl "People Are People" byla taková první vlašťovka. Dave Gahan navštěvoval hodiny zpěvu, kurz však nedokončil, protože se mu nelíbilo, kam chtěli směrovat jeho hlasový potenciál. "Some Great Reward" znamenalo uzavření jedné kapitoly, po níž přišla hudba plná temnějších stránek života a okrývání depresivních nutkání Martina. Silná témata však už jsou i zde: sado-masochismus v "Master And Servant", "Blasphemous Rumours" zkoumá víru v Boha, cizoložství zase dominuje "Lie To Me". Žilo to i kolem kapely samé, Gore si vysloužil kritiku, když se přestěhoval z ostrovů zemi do Berlína (tam vydržel do roku 1986) a rozvířil též dohady o své sexuální orientaci, když začal s oblibou nosit kožené sukně. Trumfem byl finální dvojsingl "Blasphemous Rumours/Somebody", druhá jmenovaná se na určitou dobu stala jediným hitem, který nazpíval Martin.

---

Hledáme a odkrýváme hudbu pro masy
První etapa byla ukončena výběrovou kompilací "The Singles 81>85", symbolicky její booklet obsahoval výběr z negativních recenzí na tvorbu DM (jednu z nich napsal i Neil Tennant z Pet Shop Boys, který v době vydání singlu "Blasphemous Rumours/Somebody" pracoval v redakci časopisu Smash Hits). Tápání se však blížilo ke konci, "Some Great Reward" představovalo odrazový můstek k další fázi, ve které se udály asi ty nejdůležitější věci okolo Depeche Mode. Martin Gore se opět chytl kytary, začal se pilovat zvuk skupiny, což byla zásluha hlavně zručného studiového fachmana Alana Wildera. Dave Gahan začal silně ovlivňovat fanoušky, kteří jej ve velkém imitovali, nosili stejné oblečení a účesy, stal se z něj zkrátka fenomén. Následujících devět let také přineslo čím dál větší prodlevy mezi vydávanými alby, hudbu nejenom pro masy, ale i hutné experimenty s náladami odrážející se v textech. Vznikl kult, z Depeche Mode se stávala mašinérie, která před sebou valila časovou nálož. Ta vybuchla v roce 1994...

Black Celebration (17.3.1986)

Album přineslo odklon od industriálního popu, který byl ke slyšení na předchozích dvou počinech. Natáčelo se v Berlíně, ve studiích Hansa Tonstudio, kde svou berlínskou trilogii nechal vzniknout i David Bowie ("Low", "Heroes", "Lodger"), velký Gahanův vzor. S produkcí opět vypomohl Gareth Jones a jak již název napověděl, ponořil se do tmavějších odstínů. "Black Celebration" je deskou, na které nejvíce zpívá Martin Gore (celkem v pěti kompozicích), který se v textech věnuje hlavně propastem v mezilidských vztazích. V Americe bodovala písnička "But Not Tonight", jinak b-strana hitu "Stripped". Stala se i jiná velká věc: Depeche Mode se seznámili s fotografem a režisérem Antonem Corbijnem, jeho prvním klipem bylo "A Question Of Time" (nepřerušovanou sérii vzájemné spolupráce ukončilo až video na "Suffer Well" z roku 2006). Kritici se shodli, že takto vypadá propracovaný pop, svou pochvalu poslal i Elton John: "Kluci, váš sound má na to, aby psal dějiny popu!" Martin Gore k tomu skromně dodal: "Náš zvuk je jako velká a ponurá zeď, kterou lidé postříkali pestrými barvami."

---

Music For The Masses (28.9.1987)

Nažhavení fanoušků po "Black Celebration" nebralo konce, což se přeneslo i na "Music For The Masses", po kterém přišla již nefalšovaná mánie. Megahity "Strangelove", "Behind The Wheel" a "Never Let Me Down Again" se hrají ve velkých rotacích dodnes. Produkci měl pod palcem David Bascombe, Alan Wilder figuroval jen jako zvukový inženýr. Euforie přivedla Depeche Mode do mainstreamu, došlo i na prvně zcela vyprodané turné, které dobylo Ameriku. Z tohoto období vznikl dokument "101", jehož součástí je i koncertní záznam vydaný na dvou cédéčkách. "101" bylo snímáno v americké Pasadeně, kde na stadion Rose Bowl dorazilo osmdesát tisíc fanoušků. Před dalším studiovým albem stíhl Martin Gore vydat sólové épéčko "Counterfeit", Alan rozjel naplno svůj projekt Recoil ("Hydrology" a již dříve vydané "1+2").

---

Violator (19.3.1990)

Přípravy na "Violator" se protáhly, pomocnou ruku podali Flood a Francois Kevorkian. Původně to měl být volně běžící experiment s různými hudebními plochami. Výsledek vyrazil dech, návrat elektrické a akustické kytary v rukou Gorea byl na spadnutí. "Personal Jesus" a "Enjoy The Silence" psaly historii. Dodnes je toto album považováno za jeden z pilířů Depeche Mode společně s "Songs Of Faith And Devotion" a "Ultra". Za zmínku také stojí originální marketingové triky spojené s "Violator". V několika novinách se totiž objevil inzerát "Your own personal Jesus", ke kterému později přibylo telefonní číslo a pokud jste ne něj zavolali, mohli jste si vyslechnout právě "Personal Jesus". A díky chybě tisku došlo na přejmenování skladby "Waiting For The Night", původně se měla totiž jmenovat "Waiting For The Night To Fall". I v Česku jsme měli jednu raritu - pobočka Mute Records vydala cédéčko, na kterém byla verze "Violator" z vinylu, ta ale obsahovala zkrácenou verzi omílané "Personal Jesus", pročež se stala vyhledávaným sběratelským artiklem. Než Depešáci vydali další řadovku, Recoil podstrčil desku "Bloodline".

---

Songs Of Faith And Devotion (22.3.1993)

Stupňující se problémy uvnitř kapely a protahující se vydání další desky uvedly fanoušky do nejistoty. A to ještě netušili stylový přemet, který byl za dveřmi. Milovaný Dave Gahan se proměnil v rockového Ježíše a když prvně uslyšeli "I Feel You", šli do mdlob. Flood společně Alanem Wilderem, který během následného tour seděl i za bicími, posunuli sound Depeche Mode do rockových vod; využili zkreslené zvuky kytar, gospelový sbor, chladnou elektroniku... Výrazné a naléhavé kompozice Martina Gorea dostaly další dimenzi. Organická sounáležitost a rocková energie byly pro Gahana strhujícím elementem, takovou změnu určitě kvitoval, elektronika mu už totiž začínala lézt krkem. "Walking In My Shoes", "Judas", "Mercy In You" nebo "One Caress" (s vokálem Martina) nabídly hypnotizující atmosféru. Na albech Depeche Mode jsou často nějaké mezihry, jedna zajímavá je i za skladbou "Get Right With Me", jedná se o "Swamp Mix" na "I Feel You", který vytvořil Brian Eno. Ačkoli Depeche Mode tehdy sžírala nevraživost, natočili svůj nejsilnější opus.

---

Balanc nad životem a smrtí, vzestup padlého anděla
Následná koncertní šňůra, která trvala čtrnáct měsíců, měla na skupinu destruktivní účinky. V jejím závěru už slušně pracovala ponorka, dokonce nebydleli ani ve stejných hotelích. Druhou část tour Andrew Fletcher dokonce vynechal (psychicky se zhroutil) a Dave Gahan postupně propadal na drogové dno, několikrát bojoval o přežití. A aby těch problémů nebylo málo, Alan Wilder se po neshodách rozhodl opustit Depeche Mode a nadále se věnovat jen svému projektu Recoil (postupně vydal alba "Unsound Methods", "Liquid" a "subHuman"). Budoucnost byla rázem plná otazníků. Obrazový záznam "Devotional" a živá obdoba desky "Songs Of Faith And Devotion" se staly rozlučkou za původní sestavou Depeche Mode. Pro mnohé fandy to byl svým způsobem konec, nová tvorba podle nich už není tak zajímavá, chybí prý Alanův přístup a jeho studiová alchymie.

Ultra (14.4.1997)

Martin Gore sbíral materiál pro tento počin průběžně v letech 1995-1996, tedy v době, kdy to s Dave Gahanem vypadalo hodně nejistě. Zvažoval i variantu, že by jej vydal sólově a kapelu zcela rozpustil. V momentu, kdy se Gahan začal cítit lépe a měl za sebou odvykačku, začali už pouze jako trio finišovat s devátou řadovkou "Ultra". Na ní se podepsalo Gahanovo zmrtvýchstání a zvukový mág Tim Simenon (z Bomb The Bass). Pilotní návnada v podobě "Barrel Of A Gun" (zpověď o drogovém propadlišti) se raketově vyšvihla na přední místa britského žebříčku, čtyřka bylo jejich nejvyšší za celou kariéru v prvním týdnu pobytu v hitparádě. Skvělé remixy Underworld přenesly "Barrel Of A Gun" i do klubů. Tim Simenon je zvukový hračička a Depeche Mode naordinoval hodně špinavý, industriální zvuk, pulsující elektronické výboje, vzletné smyčce ("Home") a další vychytávky. Po "Ultra" ale nebylo turné, na to si lidé museli počkat až do dalšího roku, kdy vyšlo "The Singles 86>98" s naléhavou "Only When I Lose Myself".

---

Exciter (14.5.2001)

Ačkoli každý z členů bydlí v jiném koutě světa, vztahy mezi nimi nejsou ideální. "Exciter" je touto nevyrovnaností poznamenáno, po odjetí turné se opět hovořilo o jejich konci. Andrew se pak začal víc věnovat svému labelu Toast Hawaii (na něm začínali třeba holky z Client), Dave vydal své první sólo "Paper Monsters" a Martin podsunul pokračování svého exkurzu s coververzemi "Counterfeit2". "Budiče" produkoval Mark Bell (LFO), výsledek byl ovlivněn idmkem a glitchem. Lepila se mu však na paty smůla, komerční ohlas nebyl příliš velký. Svou daň si vybraly i koncerty, 8. září 2001 naposledy zazněla "I Feel Loved" na show v Hamburku. Pak byla po hlasovou indispozici Gahana stažena a po událostech, které se odehrály 11. září se ani do setlistu nevrátila, marně ji tedy budete hledat na záznamu "One Night In Paris".

---

Playing The Angel (17.10.2005)

Aktivity mimo tábor Depeche Mode pročistily vzduch a "Playing The Angel" vrací kapelu na výsluní v plné síle. Ke slyšení je hned několik novinek: na desce jsou prvně písně složené Gahanem ("Suffer Well", "I Want It All" a "Nothing's Impossible") a zvukově se jedná o návrat ke starým dobrým analogovým zvukům a mašinkám. Produkce připadla do rukou Bena Hilliera, s nímž si skupina spolupráci nad míru vychvalovala. "Pain And Suffering In Various Tempos" - tak zněl podtitul a v mnoha ohledech se v něm Martin Gore zcela našel. Jedenáctá deska je totiž plná intenzivních prožitků a mnoha bolestivých zpovědí. Vše dohromady funguje jako v době, kdy se jim dařilo a natáčeli vrcholná díla. Maximálně začali zúročovat své zkušenosti, to vyústilo ve vyrovnanost a sounáležitost. Úspěch zaznamenalo i turné, po kterém Dave Gahan dokončil svou druhou sólovkou "Hourglass".

---

Sounds Of The Universe (20.4.2009)

Na vlně předchozího návratu v plné parádě se pak veze i aktuální novinka "Sounds Of The Universe". Team starající se o vznik byl ve stejném složení (včetně Bena Hilliera), nechybí autorské příspěvky od Gahana, je to ještě hlubší ponor ke kořenům. Pilotní hit "Wrong" dostal ohromující video, na jeho b-straně je pak skladba "Oh Well" - první věc společně složená duem Gore/Gahan. Rozjeté Tour Of The Universe bylo přerušeno zdravotními komplikacemi Davea Gahana, naštěstí již pokračuje a na Prahu se dostane hned dvakrát. Nejprve to bude 25. června na stadionu v Edenu a následně hned z kraje roku 2010 v O2 areně (přesněji 14. ledna).