Až příliš dlouho. Tak se čekalo na začátek (vlivem okolností) nejprve zrušeného a pak znovu potvrzeného vystoupení amerického elektronického dua Telefon Tel Aviv. Ta rovnice byla vcelku jednoduchá: na plakátech čas 19:00 + reprodukovaná hudba ještě dlouhých sto dvacet minut poté z reproduktorů znějící + fakt, že v Roxy musejí koncerty končit v deset večer = vzrůstající pocit mála muziky za hodně peněz (myšleno obrazně, samozřejmě, TTA stojí míň než Madonna) = škoda. Škoda hlavně pro Joshuu Eustise a jeho nového parťáka Freda Nogueiru, kteří tak původně napjatě pietní atmosféru museli znovu budovat, což jim trvalo zhruba dvacet minut, tedy skoro půlku koncertu.

Roxy, pro ty, co tam třeba nikdy nebyli, je klub střední velikosti a charakteru vyklizeného divadélka či kinečka, za což můžou těžké tmavé závěsy po stranách sálu a pak galerie, která možná patří mezi pražské vychytávky, protože v Brně se s tímto "druhým podlažím" až na výjimku Mersey, kde je to ale řešeno přece jen trochu jinak, nesetkáte. Krátce před devátou už byla v klubu obsazená každá židle i každý schod, a tak když to konečně začalo a lidi se přesunuli na parket, dalo se říct, že plocha byla slušně zaplněna. V publiku byly hlavně mladší ročníky a dala se slyšet hodně angličtina, což by mohlo značit i skalní americké fanoušky, ale taky třeba jen erasmáky. Tvrdší jádro bylo pochopitelně vepředu, ale zase žádná extra tlačenka. Prostě pohoda.

Na pódiu byl jen stůl s Jabkem, mašinkami a dvěma mikrofony, za ním dvojka Eustis-Nogueira. První v košili s velmi hlubokým výstřihem a s účesem prudce gayish, druhý dlouhovlasý s übersexuálním strništěm. Oba plně koncentrovaní na svou práci, komunikace s publikem se omezila jen na tři čtyři Eustisova "Thank you," a pak jednu větu před poslední skladbou. Statičnost hudebníků tak vyvažovala světla a hlavně projekce jakéhosi prazvláštního snímku, v němž zarostlý muž v huňatém kožichu a v huňatých kalhotech utíkal sněhem.

Setlist byl logicky zaměřen hlavně na letošní album "Immolate Yourself". Skoro závěrečná (myšleno na desce) "You Are The Worst Thing In The World" zazněla hned jako druhá a nebylo to vůbec špatné. Telefon Tel Aviv se ze začátku docela hledali, kontinuitu mezi skladbami občas nenacházeli a v jednom okamžiku se dokonce ozvaly i falešné tóny, což na koncertech plně elektronických bývá jevem velmi řídkým. Postupně se jim ale začalo dařit a také publikum průběžně dopíjelo, odhazovalo kelímky a uvolňovalo tak své ruce, takže když "Mostly Translucent" (jestli paměť neklame) geniálně přešla v pecku "The Birds" a ta v "Helen Of Troy", dosáhlo vystoupení vrcholu a dav bodu varu.

To už se ale přiblížila nemilosrdná dvaadvacátá hodina, a tak nezbylo než se rozloučit a po krátkém potlesku ještě jednu přidat. Tou jednou se stala překvapivě coververze písně "I'm On Fire" Bruce Springsteena. Nedopadla vůbec zle. Hlavně ale ukázala jednu věc: Telefon Tel Aviv zřejmě do budoucna budou ještě popovější a písničkovější než dosud. To ostatně dokázaly už ty mikrofony, kterých využíval hlavně Eustis. Jeho shoegazově (skoro až nepříjemně) naechovaný vokál naznačil stezku, po které se možná dvojice bude nadále ubírat. Jestli to je dobře, nebo špatně, nechť rozhodnou sami fanoušci. Ti, kteří ten červnový čtvrtek po koncertě strhávali plakáty před klubem, aby si je uchovali na památku, mají možná už jasno.