Dvě scény. Cool stage pro cool lidi, kteří se nechali zlákat jmény, jaká jen tak některý z tuzemských festivalů nabídnout nemůže. A pak stan Bluesound DJ's, kde našli útočiště milovníci tanyny. A taky návštěvníci bez pláštěnek, které vypeklo počasí. Čtvrtý ročník Planet festivalu už je za námi.
Byla z toho malá katastrofa - kvůli počasí, které si servítky opravdu nebralo, se trávník pod pódiem a ve stanovém městečku proměnil ve čvachtavou lázeň. Bahno možná odkazující někam k legendárnímu festivalu v
Glastonbury, možná ale i k rutinním pivním přehlídkám, od nichž se Planet festival tak moc liší (a chce lišit). Lidé tohle naštěstí věděli a když ne, tak z programu to pochopili...
Den první - pátek
© Petr Klapper / musicserver.cz Pátečnímu programu počasí přálo nevídaně. Ve tři odpoledne, kdy začínala původně slovenská alternativa
Rara Avis, většina účastníků teprve přijížděla. Na pražské
The Prostitutes se vydali už první odvážlivci, ale hlavně ti manuálně zručnější, kteří už si zvládli postavit stan. Po dvou hodinách
táboření se i naše výprava odebrala na
Baddies, divočáky z Anglie, které si oblíbil ostrovní tisk na všech frontách. Avizována byla pak především jejich energie, což tihle Angláni potvrdili navzdory své slušňácké image, kterou budili díky modrým košilím zapnutými na knoflíčky až ke krku.
Ale ani parta srovnatelná s u nás známějšími
The Hives nedostala na (tehdy ještě) svěží zelenou trávu tolik jásajících děcek jako kapela, která se ujala vedení kolem šesté hodiny. Ano,
Sunshine. Nedávno vydaná
"MGKK Telepathy" u mě příliš nezabodovala a nadobro odvála vize o undergroundových pardálech, co se s tím nepářou, ale naživo to Sunz šlapalo jako málokomu z české delegace, která se na Planet festivalu předvedla.
Ještě před tím, než se před stage nahrnulo opravdu veškeré osazenstvo stanů v městečku, aby zhlédli tři čtvrtiny největších avizovaných hvězd, přispěli svou troškou
Tata Bojs. Shodou okolností jsem vtipálky z Hanspaulky viděla pokaždé jako předskokany nějaké té hudební senzace, takže jejich inteligentní humor byl vždycky na jedno brdo (něco ve stylu
"Jsme tu jako nutné zlo, tak nás, prosím, přetrpte."). Mardoša a jeho artistické výkony plus bestrobarevné
radiátorové brejličky, jejichž největším propagátorem je v poslední době
Kanye West, pobavily všechny, kteří si přišli vystát frontu na hned tři esa, která v rukávu skrýval páteční večer.
© Petr Klapper / musicserver.cz U
White Lies by člověk pomalu čekal, že se na pódium přišourají tři shrbení kluci v černém a beze slova si začnou fidlat ty svoje depresivní popěvky. Překvápko! Nejenže nepřišli tři kluci, ale rovnou čtyři (klávesák mající na starosti elektrický vychytávky, zvuk varhan apod.), ale o smutečním průvodu se nedá vůbec mluvit. Zpěvák Harry McVeigh si to přihasil v šedém sáčku a co víc, s širokým úsměvem na rtech. Pravděpodobně nečekal tak vřelou reakci publika. To se ale hrozně spletl, protože se mnou bylo v prvních řadách hromada oddaných fanoušků, kteří evidentně protáčejí lednový debut
"To Lose My Life..." minimálně jednou denně, protože jejich znalost textů byla fenomenální. Samozřejmě, tvrdit, že se vystoupení
White Lies rázem proměnilo v rozjetou párty plnou veselí, by byla nadsázka. Ale k údajným reakcím z Japonska, kde lidé propukají v pláč, měly reakce publika rozhodně daleko. Snad ne jen proto, že jsme národ cyniků.
© Petr Klapper / musicserver.cz Ve vyspejslých oblečcích a někteří dokonce i natupírovaní (Simon) dorazili v deset do temného areálu
Klaxons. Ti, co svým debutovým albem definovali pojem nu-rave a přesto se od tohoto termínu distancují, odjistili ruční granát hned na začátku. Do rozdováděného publika sázeli jednu bombu za druhou a rozjeli tak během pěti minut párty, na kterou můj malíček na noze dlouho nezapomene. Show lemovaná ultrahity jako "Magic", "Not Over Yet" nebo "Atlantis To Interzone" z debutu, byla obohacena i o dvě skladby z desky nadcházející a i když si
Klaxons vysloužili za
vymazání původního materiálu spíše kritiku, tyhle ochutnávky dávají tušit, že s nástupcem nebude o nic větší nuda.
Silnou trojku hvězd, která etablovala Planet festival mezi jeden z nejdůležitějších, uzavírali
Orbital, lákadlo pro tu starší polovičku návštěvníků.
Live: Orbital
Pohyblivá projekční plátna a výběr toho nejlepšího, tak vypadal set navrátivších se Orbital. Chladem ztuhlé publikum se jim však pomocí "Belfast", "Satan", "Halcyon" nebo "The Box" podařilo rozpohybovat, to i výtečně reagovalo. Byla to mela, bratři Hartnollovi - i když Paul udělal několik chybiček (ta nejznatelnější přišla v "Halcyon"), se vrátili do let, kdy byli na vrcholu a předváděli energií nahuštěné skvosty; vypiplané struktury s prvky techna, raveu a elektroniky gradovaly. Ve skvěle nazvučeném aparátu se každý efekt, sampl zařízl do zvukového ústrojí a jak poznamenal jeden z fanoušků ve fóru na stránkách festivalu, neměli bychom je nikdy nechat znovu skončit. Legenda taneční muziky nezklamala, slaví dvacetiny na scéně a ukázala nejenom své nejvýraznější záseky, stejné množství jich ale chybělo. Nutno však dodat, že při "Halcyon" (s vysamlpovanou hříčkou "It's A Fine Day" Opus III) se letiště v Táboře proměnilo v jednu roztančenou a vysmátou párty!
Poslední kapely z pátečního menu
Skyline,
Loonaloop a
NiceLanda, si většina vychutnávala ze stanu, ať už svého vlastního nebo z pivního. Usnout se nedalo, už jen kvůli tanečnímu stanu, který jel až na miniaturní přestávky pořád. A taky byla zima. I když její pojem dostane ten pravý rozměr o den později.
Den druhý - sobota
Sobotní ráno se uvedlo zcela nevhodně, totiž deštěm. Program začínající v poledne naštěstí vyplňovali do odpoledne jen české kapely jako
Please The Trees, takže návštěvník pražských klubů mohl v klidu dospat včerejší den bez výčitek, že mu něco uteče. Při vystoupení skupin jako
UDG nebo
Vypsaná fiXa kulminovaly srážky, přesto se našlo pár evidentních nadšenců, kteří nedbali a oděni do pestrobarevných pláštěnek okupovali podivně prázdný prostor pod pódiem. A nebyli nu-rave.
© Petr Klapper / musicserver.cz Kolem šesté se počasí umoudřilo (v mezích možností, opravdu hezky začalo být kupodivu až v neděli při odjezdu) a to bylo štěstí, protože díky tomu se na následující kytarovou trojku dostavilo postačující množství diváků. První se ukázali londýnští
The Boxer Rebellion, vynikající, vynikající, a ještě jednou vynikající odkaz na kapely typu
Editors nebo
Interpol. Po nich se představili domácí
Southpaw, kteří už připravili půdu pro hlavní hvězdu dne, kapelu
Peter Bjorn And John ze Švédska.
Peter Bjorn And John
Sympatická trojka, ta která zpívá "Young Folks", Peter Bjorn And John prvně zavítala do "země s nejlepším pivem", jak hned v úvodu prozradil Peter. Bavila nejen jejich hudební sounáležitost a hravost. Při "Just The Past" z "Living Thing" (té patřil hlavně úvod bloku) hravě rozzpívali publikum, které po celou dobu zásobovali svým nasazením a smyslem pro humor. Předvedli to, jak fungovala v šedesátých, sedmdesátých každá druhá tříčlenná kapela, že i v tomto nástrojovém omezení se dá zahrát vše s plnou parádou a střihnout si i krátký jam. "Young Folks" nemohlo chybět, to je jasná věc a následný přelet starším materiálem Petera, Björna a Johna mě utvrdil v tom, že ta hodinka byla málo a rád bych je viděl v nějakém narvaném klubu; ta symbióza prostě zafungovala i mezi dešťovými kapkami.
© Petr Klapper / musicserver.cz V tuhle chvíli přišla ke slovu zima. Zásoby suchých ponožek definitivně došly, to se v krizových situacích běžně stává. Nálada i teploměr byly na bodu mrazu. Slabší povahy se odebraly do stanů,
zadýchat se spacáky, ti silnější z nich pak vytrvali; vyplatilo se to. Dilema o tom, jestli v noci ze soboty na neděli podlehnout a umrznout, nebo se nevzdat a vytrvat, bylo vyřešeno o půl druhé v noci, když na pódium vtrhla šestka Australanů, kteří si říkají
Pendulum. Tahle smršť donutila tancovat jak zapřisáhlé milovníky klasických kytar, tak
podivné existence v kapucích. Jakmile spustili legendární "Voodoo People", rázem bylo tepleji. Úplnou tečkou za celým festivalem byla pak domácí triphopová formace
Veena (Bandzone.cz), která společně se stanem, ve kterém řádili všemožní DJ´s, suplovala ukolébavku těm, kteří se snažili přestat klepat kosu a aspoň na chvíli zabrat.
Nedělní ráno pak bylo (ne)překvapivě docela hezké. Toitoiky byly sice po dvou dnech zcela nepoužitelné a u umývadel netekla voda, ale nepršelo a co víc, nádherně se vyčasilo. Na lidech dosychaly mokré kusy oblečení. Další Planet za námi, laťka je pro tuhle festivalovou sezonu nastavená vysoko. Důkaz toho, že i s jedním hlavním pódiem lze uspokojit choutky všech. Důkaz toho, že se dá program kvalitně připravit i bez
vaty. Důkaz toho, že děsný počasí dokáže zničit náladu, ale ne atmosféru.